Spojené státy přesunuly svou ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma. Zatímco Izraelci tento krok slavili a s nimi se spokojeností netajili ani někteří blízcí spojenci Státu Izrael, např. Česká republika, Palestinci naopak tento krok považovali takřka za svou potupu a mohutně protestovali. Na demonstraci došlo k násilnostem, které izraelské bezpečnostní složky potlačily až za cenu použití zbraní a střelby do davů. Zemřelo 60 lidí. Dnes Palestinci pohřbívají své mrtvé. Víc než dva tisíce lidí bylo zraněno. Alespoň podle informací palestinských lékařů.

Politický komentátor při této příležitosti citoval ze článku francouzského deníku Le Monde, podle něhož se Izrael uzavřel do válečné spirály. Není tajemství, že většina zemí EU chtěla přesun americké ambasády do Jeruzaléma zkritizovat, ale Česko spolu s několika dalšími zeměmi společné prohlášení EU zablokovalo.    

„To, co přetrvá z tohoto dne, je schizofrenní a obscénní podívaná na americko-izraelskou diplomatickou slavnost v Jeruzalémě, zatímco asi sto kilometrů odtud byli masakrováni civilisté, kteří se snažili překročit hranice a jejichž jedinou zbraní bylo zoufalství,“ cituje Hekrdla z deníku.

Izraelci se teď mohou cítit spokojení, ale tato spokojenost je prý může zaslepit v hodnocení mezinárodní situace. Izrael se teď podle deníku Le Monde ocitl v mezinárodní izolaci, zatímco Palestinci ukázali, že se dokážou pozvednout a občansky protestovat.

Památku desítek mrtvých dnes uctily tisíce Palestinců. Podle informací agentury Reuters je mezi mrtvými i osmiměsíční miminko, které zabil slzný plyn. „Když jsme přišli domů, děťátko přestalo plakat. Myslela jsem, že spí. Ale když jsem ho vzala do nemocnice, doktor mi řekl, že je mrtvé,“ prozradila agentuře plačící babička.

Účastníci pietních akcí si slibovali, že vykoupí duše mučedníků. Bude-li třeba, tak i krví.

Agentura Reuters však dodává, že ani Palestinci nebyli v pondělních protestech bez viny, neboť i oni sáhli k násilným akcím proti izraelským ozbrojeným složkám. Lidskoprávní pozorovatel OSN na palestinských územích Michael Lynk má za to, že Izrael se možná dopustil válečných zločinů.

• Celý článek v angličtině naleznete zde.

Martin Hekrdla doslova napsal:

Před chvílí vyšel odpoledník Le Monde s datem 16. 5. 2018 a s tímto redakčním úvodníkem (sorry, můj rychlý překlad):

Krvavý den v Gaze: Opuštění a dehumanizovaní Palestinci

EDITORIAL. Krvavý zákrok proti tisícům palestinských civilistů, kteří se v pondělí shromáždili na izraelských hranicích, vyjasnil válečnickou spirálu, do níž se Izrael uzavřel.

Čím zůstane v dějinách tento 14. květen 2018? Historickým přesunem velvyslanectví Spojených států do Jeruzaléma, představujícím uznání Svatého města jako hlavního města Izraele v den 70. výročí jeho vzniku? Nebo historicky vysokou bilancí - nejméně 58 mrtvých a více než 1 350 zraněných kulkami - tvrdého zákroku proti palestinské demonstraci podél izraelské bezpečnostní bariéry kolem pásma Gazy? V regionu, kde tragično trumfuje nade vším, druhá informace nepochybně potlačí tu první. To, co přetrvá z tohoto dne, je schizofrenní a obscénní podívaná na americko-izraelskou diplomatickou slavnost v Jeruzalémě, zatímco asi sto kilometrů odtud byli masakrováni civilisté, kteří se snažili překročit hranice a jejichž jedinou zbraní bylo zoufalství.

Museli bychom se vrátit do roku 2014, abychom viděli takový masakr na palestinských územích, do doby, kdy v Gaze probíhala válka, s nálety F16, s tanky a raketami. V pondělí 14. května nebyla válka. Demonstranti nevystřelili jedinou kulku či raketu navzdory přítomnosti ozbrojených skupin v zadní části davu. Šlo o obrovský protest, jaký Palestina nikdy nepoznala, o protest s holýma rukama jako v době první intifády (1987-1993) a na samém počátku druhé v září 2000. Ale podobně smrtící.

To, co ostře odhaluje tento tragický den, je úplná opuštěnost pásma Gazy a jeho 1 900 000 obyvatel. Odsouzeni ke kruté blokádě od příchodu islamistického hnutí Hamás k moci v roce 2007, ignorováni palestinskou samosprávou, vrženi do bídy a devastováni třemi válkami v průběhu deseti let, Gazané nepotřebují podněcování Hamásu - v protikladu k prohlášením Jareda Kushnera a Benjamina Netanjahua -, aby se vrhli na izraelský ostnatý drát v naději, stejně pošetilé jako iluzorní, dosáhnout země svých předků a uprchnout z vězení.

Toto "černé pondělí" také odhaluje téměř úplnou dehumanizaci Palestinců velkou částí izraelské politické třídy, která je vnímá pouze jako stoupence Hamásu, zatímco hnutí za "velký návrat" dokazuje, že palestinská společnost zvolila občanský a lidový protest proti terorismu a zbraním. Ignorování tohoto posunu je nebezpečné.

A konečně, sladění pozice Spojených států za Trumpovy administrativy se stranou Likud není pro Izrael darem, i když tomu snad mnozí Izraelci věří. Podpora Netanjahuovy vlády v její bojové aroganci poskytla mladé zemi iluzi podpory ve chvíli, kdy je více než kdy jindy na mezinárodní scéně izolována. Nikdo není tak pošetilý, aby věřil mírovému plánu Donalda Trumpa. Ale bez vyhlídky na mír je Izrael odsouzen k životu ve strachu.