„Až půjdu na trávu, sednu si na kámen, uvážu si pentli červenou jak plamen. Červenou jak plamen z hedvábí rudého, aby každej viděl, že já mám milého. A já mám milého, není na něm kalu, on je to ve spolku rudých sociálů. Zdař Bůh, vlasti drahá, slavná republiko, udeř do keťasů, toť bude publiko!“ Tak takhle zní na podzim roku 1918 hymna Žižkova, zpívaná za zvuků heligonky. František Sauer, prezident Spojených států žižkovských, ji po tamních hospůdkách s podporou rumu, ořechovky, kontušovky a dalších „životabudičů“ zpíval často. Jeho slávu kalily ovšem dva činy, na které později moc pyšný nebyl...

Franta Sauer, velkej frajer!

Pocházel z osmi dětí a rodiče byli negramotní. Ani Franta Sauer nebyl ostatně žádný vzdělanec. Několikrát propadl ve druhém ročníku měšťanky a vyučil se zámečníkem. Jeho jméno je navždy spojeno se Žižkovem, což bylo od roku 1881 samostatné město. Součástí Velké Prahy se Žižkov stal až v roce 1922. Sauer vystřídal mnoho povolání a byl velký kamarád Jaroslava Haška. Názorově stál blízko národním socialistům a později anarchistům, přispíval do řady deníků a časopisů. Opakovaně byl pokutován, ale i vězněn. Údajně byl podle něj natočen film Fešák Hubert.

„Franta Habán, jak zněla jedna z jeho přezdívek, byl typický žižkovský bohém, český šovinista a člověk, jenž se bytostně nehodil pro nějakou stranickou práci. Nebyl homo politicus, věnoval se v životě bezpočtu profesí a dělal třeba i kamelota anebo vzlykače na pohřbech lidí, za něž by nikdo jinak slzu neuronil. Sauer za to byl ale slušně placený. Také to byl člověk s obrovským charismatem. Proto se na Žižkově stal vůdčí osobou. A když spoluzakladatel národně sociální strany Honza Wurstiál vymyslel pojem Spojených států žižkovských, Sauer se stal jejich přirozeným prezidentem,“ vysvětluje bývalý novinář, nyní spisovatel Zdeněk Čech, který líčí Sauerovy eskapády ve své nové knize Potlučený lev.

Lynč nebohého mariánského sloupu

„Jak dlouho ještě, Pražané, budete chodit s hlavou sklopenou? Chodit kolem toho blbého pozlátka a neupřímné habsburské líbivosti?“ hřímal první listopadovou neděli v roce 1918 Sauer na Staroměstském náměstí a ukazoval na mariánský sloup. Vytvořil ho sochař Jan Jiří Bendl a byl vztyčen roku 1650. Pravda, bylo to na oslavu míru, nicméně z vůle Habsburků. A tak byl sloup stržen. V článku v Rudém právu koncem roku 1923 se sice Sauer k činu veřejně přihlásil, u soudu se však hájil, že nechtěl sloup poškodit, ale jen z vlasteneckých důvodů odstranit. Soud v roce 1924 shledal už tento čin promlčeným.

„Mariánský sloup by měl být na Staromáku postaven znovu. Z architektonického hlediska se na náměstí velmi hodí. Nějaká vertikála tam totiž patří, zvlášť když se za tím prostorem tyčí věže Týnského chrámu. Opravdu nejde o artefakt víry v Habsburky, ale o symbol lidského štěstí, že konečně už utichla nekonečná válka. Ostatně s připomínkou vítězství Habsburků v bělohorské bitvě stojí dodnes v Praze na Bílé Hoře kostel Panny Marie Vítězné. A na sochu Neposkvrněné Panny Marie korunující sloup ze Staroměstského náměstí se navíc každý může jít podívat, její replika je hotová,“ říká Čech. Velice zdařilá socha Panny Marie stojí na provizorním sloupu u bočního vchodu do kostela Matky Boží před Týnem. A například sokl a dřík byly zkušebně sestaveny na zahradě kláštera svatého Karla Boromejského v Praze.

Jak křižáci vyhráli na Vítkově

„Sláva Spojených států žižkovských a Franty Sauera začala pozvolna vadnout s duchem první republiky, kdy to Sauer zvoral stržením mariánského sloupu a potom nevydařenou bitvou na Vítkově v roce 1920,“ podotýká Zdeněk Čech. Nicméně průběh té bitvy je jako vystřižený z nějaké prvorepublikové grotesky. S pětistým výročím bitvy na Vítkově, v níž kdysi husité slavně zvítězili nad křižáky, se koná její rekonstrukce. A má v tom zase prsty Sauer, který na akci dostane peníze třeba i od jednoho z mužů 28. října Jiřího Stříbrného.

A tak se osudného 14. července sejdou na Vítkově válečníci v lesklé zbroji, na sto tisíc diváků, a přijedou dokonce i američtí filmaři. Válečníci posílení před bitvou v okolních nálevnách zapomenou brzy na to, že jde o rekonstrukci, a vzplane urputný boj muže proti muži. Na přátelské oslovení ze žižkovské hospody „Zdař Bůh, poserové“ se zapomene a rozběhne se tvrdá rvačka, do níž se nakonec pustí i diváci. Na bojišti zůstane třicet raněných, z toho osm těžce. Navíc křižáci v nekašírované bitvě v podstatě vyhrají. Od té doby věhlas Spojených států žižkovských slábne a jejich prezident jako kdyby odcházel...

• Seriál ČESKÉ OSMIČKY se Zdeňkem Čechem

Nedávno vyšla kniha Zdeňka Čecha Potlučený lev. Jejích devatenáct akčních příběhů se odehrává v letech 1891 až 1948. Jde o zrcadlo našich moderních dějin.