Ačkoli dnes slyšíme kritické hlasy na adresu prezidenta Miloše Zemana, že se chce po boku Konvičkova Bloku proti islámu pomstít za loňský 17. listopad, Šafr má za to, že je třeba zachovat chladnou hlavu a uvědomit si, že před rokem 1989 protestovala proti režimu jen malá část společnosti. Studenti, kteří osudného listopadu pochodovali z Alberova, byli členy Socialistického svazu mládeže, tedy líhně, která vychovávala režimu loajální občany. Mnozí z těchto studentů ještě nedlouho před listopadem počítali s tím, že budou budovat kariéru v rámci autoritářského režimu.

„V kontextu tehdejších událostí sehrála akce na Albertově sice roli příznivou, ale nikoli omračující. K pocitům dojetí není důvod. Během následujícího pochodu ulicemi sice pár lidí zažilo opravdový strach o život, když do lidí najížděly dva policejní transportéry a stlačily dav na neúnosnou míru a mnoho demonstrantů utržilo ránu pendrekem. Ale navzdory fámám o smrti studenta Jana Šmída zde nikdo nepadl, nedošlo k ničemu tak strašnému, co by stálo za řeč. Proto i ty květiny a svíčky na Národní třídě mají jen skromný obsah,“ míní Šafr s tím, že si tedy při myšlence na tato „svatá místa“ nelze odpustit jistý ironický úšklebek.

Pověstný listopad byl ostatně umožněn především tím, že moskevští soudruzi dali ruce pryč od dění v Praze. A když už jsme svobodu takto získali, měli bychom o ni pečovat den co den a nečekat jen na 17. listopad každý rok.

Celý text najdete zde

„Hodnoty listopadové změny režimu, jež vedla k nejlepšímu a nejsvobodnějšímu období v dosavadních dějinách českého národa, je jistě třeba chránit a bránit. Máme k tomu tváří v tvář babišismu, oligarchii a putinovské hrozbě příležitost doslova každý den. Ale pražský Albertov zůstane zajímavým a příjemným místem i poté, co se po něm projde Miloš Zeman,“ uzavírá Šafr.