Sulovská čerpá z této eseje bulharského politologa Ivana Krasteva. Ten komentuje tzv. neliberální obrat ve střední a východní Evropě těmito slovy: „Není velkou záhadou, proč imitace Západu, kterou si Východoevropané před třemi desetiletími dobrovolně zvolili, nakonec vedla k politickému nárazu.“ Dodává, že právě v tomto duchu nápodoby se nesla politická filozofie prvních dvou desetiletí po roce 1989. Ať už se to nazývalo  demokratizace, liberalizace, rozšiřování, konvergence, integrace, europeizace, cíl byl dle Krasteva stejný: stát se normálními, a normální je to, co je na Západě. „To, co dělá imitaci protivnou, není jen implicitní předpoklad, že napodobování je morální a lidské podřizování se modelu. Jde také o předpoklad, že středo- a východoevropské národy akceptují právo Západu hodnotit jejich úspěch či neúspěch při snaze žít podle západních standardů,“ říká. Krastev také tvrdí, že ideály Západu se nezdiskreditovaly v zemích postkomunistické Evropy, ale právě na Západě samotném. Spolu s tím, že tyto ideály se podstatně změnily od dob, kdy je střední a východní Evropa hodlala imitovat.

Sulovská pak zmiňuje, jak se tato snaha imitovat projevila při volbě předsedy Evropské komise: „Jen málo komentátorů hájilo kvality socialistického kandidáta Timmermanse, pro většinu z nich byl dobrou volbou prostě proto, že proslul tvrdostí vůči Visegrádu, nesnášejí ho vlády v Polsku a v Maďarsku, a – to především – dohodlo se (původně) na něm Německo a Francie, tedy Západ.“ A dodává, že lidé, kteří si obyčejně stojí za tím, že je možné, aby „náš hlas byl v Evropě slyšet“, byli v šoku, že tomu tak bylo. „V jejich vidění světa jsme měli právo pouze tiše akceptovat zákulisní dohodu západních zemí o Timmermansovi. Všechno ostatní je intergalaktická ostuda podtržená tím, že ve dvou zemích vládnou národní konzervativci a u nás kleptokrat. Jsme malí a hanební,“ vysvětluje Sulovská.