Novinář Karl Mathiesen na serveru Politico.eu upozorňuje, že bývalý prominentní eurokomisař Frans Timmermans moc dobře ví, že jeho zelená revoluce v Evropě rozpoutá mnoho utrpení a bídy. Timmermans totiž na vlastní kůži zažil, co s prosperující oblastí udělá razantní průmyslová změna. V 70. letech 20. století totiž nizozemská vláda rozhodla o zavření uhelných dolů ve městě Heerlen, které od té doby desítky let čelilo obrovskému úpadku. Tehdy byl ale ukončen ztrátový těžařský průmysl, zatímco Green Deal má negativní vliv na fungující průmyslová odvětví včetně toho automobilového. 

Timmermans v srpnu odstoupil z funkce výkonného místopředsedy Evropské komise, aby mohl kandidovat na nizozemského premiéra, jak upozorňuje server euronews.com. Vede společnou kandidátku labouristů a Zelených. Timmermans, který drastický zelený plán na úrovni EU prosadil, mezitím podle agentury Bloomberg kvůli podpoře zemědělců v nizozemských volbách ustoupil od plánu 50% snížení emisí dusíku ze zemědělské produkce do roku 2030, jak nejprve prosazoval. Jak je vidno, národní politika se s idealistickým vidění reality v Bruselu nepotkává ani u muže, který stojí za celým green dealem.  

Minulý měsíc se v rámci kampaně zastavil v Heerlenu, kde kdysi žili jeho prarodiče a které bylo zdevastováno, když vláda v 70. letech 20. století zavřela doly. „Po uzavření dolů Heerlen začal upadat, nejprve pomalu a později rychleji,“ uvedl po návštěvě Timmermans. „Lidé čelili pocitu zanedbání, odcizení, degradace. Pocitu nejistoty a hlubokému neklidu,“ dodal bývalý eurokomisař k městu, které je označováno za nejúpadkovější nizozemské město. Timmermans moc dobře ví, že kvůli klimatické politice, kterou v unijním bloku protlačil, může podobný osud potkat nespočet komunit po celém kontinentu.

Timmermans otevřeně hovoří o nákladech své revoluce a varuje, že pro některé bude cesta těžší než pro jiné. Opakovaně prohlásil, že nikdo by neměl zůstat pozadu. Věří však, že je to skutečně možné? „Bude to zatraceně těžké,“ řekl v roce 2020 v Evropském parlamentu. „Budou potřeba oběti od každého.“

Právě na osudu města Heerlen, kde zelený car Timmermans vyrůstal, novinář Mathiesen ukazuje možný vývoj mnoha evropských lokalit svázaných s průmyslem, který kvůli zeleným cílům bude muset projít hlubokou transformací nebo bude úplně zrušen.

Nizozemské důlní město Heerlen zažilo takový pád po roce 1965, když tehdejší nizozemský ministr hospodářství Joop den Uyl na veřejném shromáždění v Heerlenu oznámil, že do roku 1975 budou uzavřeny všechny státní uhelné doly. Do té doby bylo město světlým a prosperujícím místem, s kvetoucí kulturou soustředěnou kolem katolické církve a dolů.

Doly ale už byly delší dobu ztrátové a přežívaly jen ze státních dotací. Objev velkého ložiska zemního plynu v Groningenu v roce 1959 dal vládě novou možnost domácího zdroje energie. „Jediným řešením je amputace,“ měl tehdy prohlásit ministr Uyl.

„Vláda věděla, že do deseti let zanikne asi 75 000 pracovních míst – více než třetina všech pracovních míst v tomto jediném malém regionu. Vypracovala plán, který motivoval firmy a instituce, aby se v Heerlenu usadily. Město se stalo sídlem národního statistického úřadu, vznikla zde automobilka VDL Nedcar. Oba jsou dodnes významnými zaměstnavateli. Heerlen byl na chvíli optimistickým místem. Šedesátá léta byla na vzestupu a přibližně 20 500 horníků rychle našlo náhradní práci. Dalším se vyplatilo odejít do předčasného důchodu,“ píše novinář, že vývoj zpočátku nebyl tak špatný díky pobídkám nizozemské vlády.

Jenže ani snahy vlády nakonec nezafungovaly a ekonomické zpomalení v 70. letech odhalilo, že strategie nizozemské vlády na ochranu regionu nestačila. „Na každý úspěch podniku připadalo mnohem více podniků, které město opustily, protože dotace vyschly nebo odčerpaly veřejné peníze, aniž by ve městě vytvořily smysluplná pracovní místa. Národní vláda slíbila, že v letech 1978–1990 vytvoří 24 000 až 34 000 dlouhodobých pracovních míst; vzniklo jich pouze 6000,“ popisuje Mathiesen.

„V Heerlenu zavládl pocit bezvýchodnosti. Hrdost byla jednou z prvních věcí, které jsme ztratili,“ zavzpomínal současní radní Heerlenu Jordy Clemens. Sociální struktura se rozpadla. Zvýšila se rozvodovost. Těžební společnosti financovaly komunitní centra, kluby a pěvecké sbory, které v Heerlenu spojovaly lidi. Mnohé z nich upadaly nebo byly zrušeny.

„SV Limburgia – místní fotbalový klub založený horníky – ztělesňoval úpadek regionu. V roce 1950 porazil klub na Olympijském stadionu v Amsterdamu legendární Ajax 6:0 a získal svůj první titul nizozemského mistra. V roce 1970 však tým sestoupil do amatérské ligy, kde zůstal dodnes. Hráči dodnes nosí znak se zkříženými hornickými kladívky,“ uvádí novinář další příklady úpadku regionu.  

Místní učitel dějepisu Nico Zijlstra, který vytvořil malé muzeum hornictví, si zoufá, že většina hornické historie byla zapomenuta. „Věci byly vymazány. Vymazání bylo způsobem, jak se vypořádat s traumatem,“ uvedl Zijlstra a dodal, že ekonomický úpadek, k němuž došlo v posledním půlstoletí, byl pro místní naprostou katastrofou.

I přes tuto zkušenost Timmermans tvrdě prosazoval zelenou politiku EU, která plánuje do roku 2050 být uhlíkově neutrálním kontinentem. Timmermansova Zelená dohoda byla označena za přelomový úspěch komise Ursuly von der Leyenové, jejíž experti tvrdí, že většina Evropanů bude díky ní žít zdravěji, bohatěji a bude méně závislá na dovozu energie ze zahraničí.

Jenomže jakmile Timmermansův legislativní triumf opadl, pozornost se obrátila od ambiciózních cílů Zelené dohody k nákladům na jejich dosažení, z nichž velkou část ponesou města a venkovské obce, kde bude muset být uzavřen hlavní zaměstnavatel – rafinerie, továrna, automobilka, důl, rašeliniště, dobytčí farma nebo elektrárna. Průmyslová odvětví a komunity založené na fosilních palivech budou vyřazeny z trhu nebo budou regulovány. Některé z těchto obětí se již rýsují.

„Obyvatelé polského uhelného města Bełchatów, estonského centra Kohtla-Järve, kde se těží ropa z břidlic, a sardinské Carbonie (doslova uhelné město) už možná směřují ke stejnému osudu jako obyvatelé Heerlenu. Úpadek hrozí také obyvatelům Groningenu v severním Nizozemsku, kde se zastavuje těžba plynu. A má Stuttgart, německé město automobilů, očekávat, že se stane jen jedním z mnoha nových evropských Detroitů?“ ptá se novinář a uvádí město Detriot, které bylo velkým průmyslovým centrem a sídlem několika automobilek a v současnosti se potýká se 14% nezaměstnaností a třetina obyvatel města žije pod hranicí chudoby.

Evropská komise už nyní předpovídá, že jen v uhelném sektoru by mohlo do roku 2030 zaniknout 180 000 pracovních míst. Studie z roku 2021 zadaná automobilovým průmyslem zjistila, že přechod na elektromobily by mohl zničit půl milionu pracovních míst a zároveň vytvořit jen polovinu nových. Tyto statistiky navíc odrážejí pouze takzvaná „přímá pracovní místa“ – nezahrnují lidi, kteří pracují pro dodavatele zařízení, mechanické dílny, zásobování, odpadové služby, školy pro děti dělníků, místní hospody a další a další. „Riziko, že se příběh Heerlenu bude opakovat znovu a znovu v celé Evropě, je velmi reálné,“ varuje Mathiesen.

Podobně jako nizozemská vláda v 70. letech, i Evropská unie nyní vyčlenila peníze na ekonomickou transformaci a i v tomto případě to určitě nemusí stačit. EU vyčlenila 20,3 miliardy eur, které budou vynaloženy v letech 2021–2027 na pomoc regionům, kde jsou znečišťující průmyslová odvětví rozhodující součástí ekonomiky. „Ve srovnání s finančními prostředky, které budou zapotřebí, je to jen o málo více než pilotní program,“ tvrdí novinář.

Osud města Heerlen je dnes optimističtější, už není nejúpadkovějším městem v Nizozemsku. „Když jím Timmermans minulý měsíc projížděl, našel komunitu, která už neumírá, ale je na vzestupu. Ulice jsou nyní plné nakupujících. Postupně se město stalo atraktivnějším pro podnikatele. Státní ekonomická pomoc, která se kdysi sypala do bezedné jámy, začala zapouštět kořeny. Toto oživení prý Timermansovi přineslo ‚optimistický pocit, že cílená politika funguje, i když trvá roky, než se projeví‘.“

„Je to pochopitelně optimistický pocit, zejména od kandidáta Zelených před parlamentními volbami, ale je to také podle všech měřítek růžový pohled na to, co se stalo v Heerlenu. Pomíjí zkušenosti ztracených generací města a odhaluje odstup mezi Timmermansem a lidmi, které za sebou zanechal,“ dodává Mathiesen.