Podle něho byla důležitou událostí takzvaná „Velká mediální loupež“. Měla na počátku rozhodující vliv na vytvoření českého hlavního proudu, jenž se zformoval do poloviny devadesátých let minulého století.

Velká mediální loupež

„Loupež, která se samozřejmě nikdy nevyšetřovala, a občané se o ní nikdy nedozvěděli. Přitom - relativně - předčila všechny hospodářské zločiny, které přišly později. Novináři a další zaměstnanci hlavních novin a časopisů - dávno před privatizačními zákony, které později spolu s Václavem Havlem tak vášnivě kritizovali -, prohlásili ´revolučně´ média za svůj majetek. Vytvořili akciové společnosti, rozdali si akcie a stali se tak prvními milionáři. Většinou pak své ukradené podíly prodali německým nebo na německý trh orientovaným zahraničním vydavatelům,” píše Hájek.

„Je komické, když titíž lidé dnes dramaticky moralizují a v politickém boji „odhalují“ skutečné i fiktivní krádeže veřejných majetků, zatímco si užívají svého nakradeného jmění. Podstatnější a vážné je ale něco jiného: Divokou ´privatizací´ se tito lidé dostali na úplně jinou startovní čáru než ti, kdo na mediálním trhu začínali z nuly. Ovládli navíc také distribuční síť, takže na trh za rovných podmínek už nikoho nepustili. Kartel, který velkou mediální loupeží u nás tehdy vznikl, má v rukou rozhodující soukromá média v zásadě dodnes,” dodává Hájek.

Zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu podle něho učinili takřka totéž a takzvaná veřejnoprávní média převzali do svého ´družstevního vlastnictví´. „Politicky volené ´rady´, sloužící jako zástěrka formální kontroly veřejnosti, jsou na nich závislé právě tak jako politici, kteří je volí. Při „televizní revoluci“ v roce 2000 - vyvolané pokusem o skutečnou veřejnou kontrolu ´státní´ televize - dali ´tajní družstevníci´ dramaticky najevo: Mocné médium pro sebe a pro vybrané soukromé producenty uhájíme,” zdůrazňuje Hájek.