Pokud to myslí poslanci Evropského parlamentu s deklarovaným rozvojem venkova, lokálních trhů a zlepšením stavu krajiny vážně, měli by podpořit povinné krácení dotací (takzvané zastropování) pro zemědělské podniky s ročním příjmem podpor nad 100 000 eur. Tento nástroj je totiž jedním z nejdůležitějších, který může přispět k potřebným změnám jak v rozdělování, tak ve využívání a zejména ve společenských dopadech těchto prostředků.

Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR) zastupuje širokou paletu zemědělců od těch nejmenších až po podniky s výměrou kolem tisícovky hektarů. Otázku zastropování projednávala ASZ ČR ve své základně velmi široce a výsledkem je jasná podpora tomuto opatření, byť by onen strop raději viděla při uplatnění degresivity plateb na vyšší úrovni odpovídající výměře cca 1500 hektarů. Asociace je jednoznačně přesvědčena, že finanční prostředky určené na podporu zemědělství by měly končit v místě, kam jsou směřovány, tedy u skutečných zemědělců a zejména sedláků z rodinných farem, které tvoří v EU 90 procent všech zemědělských podniků. Není v zájmu ani evropského a ani českého zemědělství další dotacemi posilovaná koncentrace zemědělské prvovýroby v podobě průmyslového zemědělství s jen omezeným vztahem ke krajině za situace, kdy jsou sídla průmyslových zemědělských podniků často ve městech, tedy mimo oblast venkova. Jednou z podmínek zodpovědného hospodaření je přitom znalost lokality podnikání a veškerých místních půdních, vodohospodářských, sociálních či mnoha dalších specifik. Dostatečné množství zemědělských subjektů rovnoměrně a plošně rozložených ve venkovském prostoru je aktuálně navíc také správným rozložením rizik v situaci výpadku produkce koncentrovaných podniků, pokud by z nějakého důvodu bylo nutno takové podniky (například kvůli koronaviru) dočasně třeba i uzavřít.

Povinné zastropování současně nelze v žádném případě chápat jako nějakou konkurenční záležitost namířenou proti velkým zemědělským podnikům. Samotná podstata přímé platby totiž podle Evropské komise spočívá v podpoře příjmů na zabezpečení životaschopnosti farmářů, případně rodin farmářů. Společná zemědělská politika EU (SZP EU) přitom stojí na modelu rodinných farem, tudíž má jít o podporu v zajištění příjmů této skupině. Ničím neomezené vydávání prostředků třeba jen na několik málo supervelkých podniků tento záměr SZP zcela určitě nesplňuje.

Krácení dotací by se navíc mělo týkat jen nárokové části této přímé platby, ne však podpory environmentálních opatření, takže i velké zemědělské podniky mohou podstatnou část těchto prostředků využít. Pro tyto skupiny podniků jsou navíc vhodnější obecně náročnější investiční dotace, ze kterých také již čerpají většinu alokovaných prostředků v rámci Programu rozvoje venkova a jsou jim přístupná také investiční opatření spravovaná jinými nezemědělskými resorty. Problematicky se jeví i mechanismus a byrokracie související se započítáváním mzdových nákladů na zaměstnance, které by efekt zastropování prakticky zcela eliminovalo a ASZ ČR jej proto také nepodporuje.

Dovoluji si podat pár poznámek k hlavním argumentům, kterými se zdůvodňuje odmítání zastropování v ČR – zejména jde o obavu z propadu soběstačnosti, propadu živočišné produkce nebo další snížení zaměstnanosti v oboru. Z ověřených srovnávacích dat FADN zajišťovaných Ústavem zemědělské ekonomiky a informací ale naprosto jasně vyplývá, že rodinné farmy a mikropodniky sedláků zajišťují ve venkovském prostoru dvakrát více pracovních příležitostí (vztaženo na plochu), než je tomu u velkých podniků zemědělců, kteří se v rámci minimalizace nákladů snaží naopak počet pracovníků snižovat. Není pravdivé ani tvrzení o tom, že živočišnou produkci v ČR zachraňují koncentrované chovy hospodářských zvířat. Podle šetření FADN je intenzita chovu zvířat (tj. počet dobytčích jednotek na plochu) na malých farmách srovnatelná s extrémně velkými podniky, přičemž chov masného skotu, ovcí nebo koz zajišťují v ČR zejména rodinné farmy, které také obdělávají zhruba 40 procent zemědělské půdy v zemi. Pravdou naopak je, že podniky menších i středních zemědělců dostávají v posledních letech provozní podpory a dotace v průměru o 1000 korun na hektar nižší než největší subjekty. Přesto jsou tyto podniky bezpečným základem a ekonomickou jistotou na venkově, protože například i celková zadluženost je dle uvedeného šetření oproti velkým podnikům řádově nižší.

Přijetím povinného zastropování se rozšíří prostor pro podporu rodinných farem, což je zásadní za situace, kdy zemědělství v celé EU, a tedy i u nás bude stále naléhavěji narážet na generační výměnu, která je přirozeným principem fungování právě u rodinných farem – v historickém předávání gruntů z generace na generaci. To u průmyslových zemědělských podniků zkrátka neplatí a při spíše negativním image oboru lze bohužel očekávat, že část takových podniků z rozhodnutí svého managementu obor opustí.

Konečně nelze odhlédnout ani od rizika, řekněme, hospodářsko-bezpečnostního a strategického, protože o takto zatím nijak dotačně neomezené a tím i neustále rostoucí zemědělské podniky bude stále větší zájem mezi zahraničními i neevropskými investory. O hloubce zájmu těchto investorů o kvalitní životní prostředí či dobrý život na českém venkově lze silně pochybovat. Nelze ale pochybovat o ztrátách na identitě našeho venkova a na vlivu našeho prostředí na to, co se v českém zemědělství bude odehrávat.

ASZ ČR věří, že také tyto argumenty vezmou poslanci Evropského parlamentu v úvahu, až budou o zastropování a nejen o něm v rámci schvalování návrhu nové SZP EU tento týden hlasovat.

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda ASZ ČR