Adiš Mammadov: Nezávislý Ázerbájdžán slaví 103 let od svého vzniku

27.05.2021 16:37 | Komentář

Před 103 lety, 28. května 1918, krátce po rozpadu carského Ruska, ázerbájdžánský lid využil geopolitické krize na Kavkaze k založení nezávislého ázerbájdžánského státu nazvaného Ázerbájdžánská lidová republika (ÁLR).

Adiš Mammadov: Nezávislý Ázerbájdžán slaví 103 let od svého vzniku
Foto: Archiv
Popisek: Adiš Mammadov, velvyslanec Ázerbájdžánské republiky v ČR

V té době byla ÁLR podle oficiálních údajů zveřejněných na Pařížské mírové konferenci první parlamentní republikou, která vznikla na celém muslimském východě. Měla přibližně 4,5 miliony obyvatel a rozlohu 114 000 km2. Krátce poté byly provedeny reformy s cílem vytvořit v zemi právní stát a demokratickou společnost. Rychle vznikl systém politických stran a svobodná média. Zatímco většina evropských států v té době neměla ještě zavedené volební právo pro ženy, ALR dala ženám právo hlasovat v parlamentních volbách. Navíc ázerbájdžánský stát nerozděloval své občany na základě etnické nebo náboženské příslušnosti. Ázerbájdžánská společnost již tehdy byla multietnickou a multikonfesní tolerantní společností a tomuto odpovídalo i pestré etnické a náboženské složení parlamentu.

V krátké době de-facto již uznaný nezávislý Ázerbájdžán navázal diplomatické vztahy s mezinárodní komunitou s cílem rozvíjet politickou a hospodářskou spolupráci. Poválečné Pařížské mírové konference, která měla znovu zformovat státoprávní uspořádání území mocností, které se rozpadly po První světové válce, se účastnila i velká ázerbájdžánská delegace, která jednala o zakotvení Ázerbájdžánu v systému mezinárodních vztahů, v Baku působili diplomaté 16 zemí včetně USA, Velké Británie, Francie, Itálie, Švédska, Švýcarska, Belgie, Íránu, Polska a Ukrajiny. Ázerbájdžán otevřel diplomatická zastoupení v Turecku, Íránu, Gruzii, Arménii a na Ukrajině.

Zatímco ÁLR podnikala kroky k zajištění své státností, musela na jedné straně odporovat snahám velmoci obsadit království nafty a milionů, jak bylo přezdívané ázerbájdžánské hlavní město Baku, a na druhé straně s ne zcela zformovanou armádou čelit bezpečnostní krizi vyvolané a podporované velkými hráči, jejichž nástrojem byly ozbrojenými gangy Bolševiků a arménských nacionalistů - dašnaků. Právě tyto ozbrojené skupiny zabily mezi 31. březnem a 1. dubnem 1918 při výbuchu násilí v Baku více než 10 000 ázerbájdžánských obyvatel. Masakry se tam ale nezastavily a byly páchány po celé zemi. V roce 2007 byl při stavbě sportovního stadionu objeven masový hrob ve městě Quba v severovýchodním Ázerbájdžánu, ve kterém leželo více než 400 převážně židovských obětí, z nichž 81 bylo i s odstupem 90 let identifikováno. Na místě tragédie bylo vybudováno pietní místo, které tragické události připomíná.

ÁLR jako malý stát nemohla tlaku vnitřních i vnějších bezpečnostních hrozeb čelit a 27. dubna 1920 bylo celé území Ázerbájdžánu obsazeno Rudou armádou. Lidová republika se zhroutila, ale touha ázerbájdžánského lidu po samostatnosti neskončila, světlo svobody nebylo uhašeno. Ázerbájdžán byl násilně včleněn do Sovětského svazu jako jedna ze svazových republik, ale i přes útlak byli Ázerbájdžánci schopni zachovat svůj jazyk a kulturu. Ázerbájdžán se však odplatě sovětského Kremlu za odvahu vzdorovat nevyhnul. Území Ázerbájdžánské svazové republiky bylo okleštěno o čtvrtinu na 86600 km2 a její historické území bylo předáno sousedním svazovým státům.

I v těchto podmínkách ázerbájdžánský národ stál na straně spravedlnosti a byl připraven bojovat proti silám zla. Ve 2. světové válce bojovalo 650 000 ázerbájdžánských mužů a žen, polovina z nich za to zaplatila životem. Tisíce Ázerbájdžánců se podílelo i na osvobození Československa od nacismu a stovky jich leží v hrobech na českém území. Ázerbájdžánci bojovali nejen v předních liniích, ale také neúnavně pracovali dnem i nocí v zázemí. Během války Baku dodávalo 70 procent ropných produktů potřebných pro válečné úsilí Sovětského svazu a nikdo nepochybuje o tom, že sebeobětování ázerbájdžánského lidu a ropného průmyslu Ázerbájdžánu mělo významný dopad na výsledek 2. světové války.

Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 otevřel ázerbájdžánskému lidu cestu k obnovení samostatnosti a navázání na tradici Ázerbájdžánské lidové republiky z roku 1918. Radost z nezávislosti bohužel doprovázel chaos v Ázerbájdžánu, který v té době panoval i v jiných postsovětských republikách. Ázerbájdžán musel v 90. Letech čelit vměšování cizích mocnosti, které jeho nezávislosti nepřály, vnitropolitickým turbulencím, a především arménskému separatismu, který se i s vnější podporou začal projevovat koncem 80. let minulého století. Ázerbájdžánský stát a národ suverenitu země uhájily, byla obnovena vnitřní stabilita a vznikly pevné vazby se světovým společenstvím a mezinárodními organizacemi včetně Severoatlantické aliance, ve které se Ázerbájdžán zapojil do programu Partnerství pro mír. Hospodářský rozvoj byl podpořen účastí nadnárodních korporací na rozvoji ázerbájdžánských ropných a plynových ložisek. Největší hrozbou pro Ázerbájdžán se ale stala občanská válka v horském regionu Karabachu, do které se ozbrojenou invazí zapojila sousední Arménie. Ta vyústila v okupaci 20 procent území Ázerbájdžánské republiky, která jako Damoklův meč tři desítky let visela nad Ázerbájdžánem (a nejen nad ním?). 

Jako právoplatný člen Organizace spojených národů a stát aktivně participující v evropských politických institucích rozvíjí Ázerbájdžánská republika svou zahraniční politiku v souladu s podmínkami Charty OSN a normami mezinárodního práva. Prioritou zahraniční politiky Ázerbájdžánské republiky je navázání hospodářských a politických vztahů založených na vzájemně prospěšné spolupráci se všemi státy světa a na respektu vůči územní celistvosti, nedotknutelnosti hranic a práva na svrchovanost. Ázerbájdžánští politici a diplomaté na mezinárodních fórech zdůrazňují význam mezinárodního práva a že velmoci, které řídí systém mezinárodních vztahů, by ho neměly ohýbat ve prospěch jedné ze stran konfliktu na základě svých subjektivních zájmů a dvojího metru.  Pravě na základě této pozice očekával přes 30 let od světa spravedlnost Ázerbájdžán, který čelil pokračující arménské agresi.

V důsledku arménské vojenské agrese musel ázerbájdžánský národ přestát strašlivé tragédie. V noci 25. února 1992 arménské vojenské jednotky zničily ázerbájdžánské město Chodžaly a zabily 613 civilistů v masakru, který je znám jako ´Kavkazská Srebrenica´. Více než 750 000 Ázerbájdžánců bylo vyhnáno ze svých domovů na Armény okupovaných územích a jejich kulturní dědictví bylo zničeno. V provizorních uprchlických táborech čelili tito lide zimnímu mrazu i dechberoucím letním vedrům. Tyto vojenské zločiny se neodehrály někde v Africe nebo na Blízkém Východě,  ale v "těsném sousedství" Evropy, v regionu ¨Východního Partnerství¨ a nedopustila se jich žádná supervelmoc, ale malá země zapojená do řady mezinárodních či evropských organizací: Arménie. Svět k této tragédii mlčel. Je pravda, že Organizace spojených národů, různé mezinárodní a regionální organizace přijaly řadu rezolucí a prohlášení, které vyzývaly Arménii k ukončení invaze do Ázerbájdžánu, ale nebyla učiněna žádná opatření, která by agresora donutily k jejich dodržování. Minská skupina mezinárodních diplomatů, která měla konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem řešit, byla aktivní spíše v rovině ´turistických výletů´ do regionu.

Ázerbájdžánská armáda vybudovaná podle standardů NATO s podporou celého ázerbájdžánského národa jednala v souladu s právem na sebeobranu a rezolucemi OSN, když loni během 44 denní války ukončila arménskou okupaci a zajistila územní celistvost a suverenitu země. Nebylo to jen vítězství Ázerbájdžánu, bylo to vítězství práva a spravedlnosti. Některé evropské politické instituce se bohužel snaží očernit kroky Ázerbájdžánu založené na mezinárodním právu.  Je vhodné připomenout, že povinností těchto institucí není tolerovat vojenskou agresi a chránit teroristy, ale zajistit vládu práva a spravedlnost v mezinárodních vztazích.

Nemám slov, když vidím, jak někteří zástupci států, které samy ve své historii mají temné stránky agresí a masakrů, staví štěstí svého národa na tragédii druhých, snaží se řídit svět podle zákonů džungle a neprávem zkouší poučovat demokratický Ázerbájdžán, který vždy postupoval s respektem k mezinárodnímu právu.

Ázerbájdžán je zastáncem stability a bezpečnosti na Kavkaze. Bez stability se kavkazské státy nemohou integrovat do ekonomického systému moderního světa. Právě Ázerbájdžánská republika svou důslednou politikou ukazuje zájem na této integraci. V roce 1994 podepsala s koncernem BP dohodu, která umožnila investovat 10 miliard dolarů do rozvoje ázerbájdžánského ropného průmyslu. V roce 2005 byl otevřen ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, který přepravuje ázerbájdžánskou ropu na světový trh a má kapacitu více než 50 milionů tun ročně. Další dopravní tepnou je železnice Baku-Tbilisi-Kars, která má přepravní kapacitu 17 milionů tun nakladu ročně. V roce 2017 byly v rámci tzv. Jižního koridoru otevřeny plynovody TANAP a TAP, díky kterým může do Evropy proudit 20 miliard kubických metrů ázerbájdžánského plynu za rok. Tyto projekty jsou důležité nejen pro hospodářský rozvoj Ázerbájdžánu a regionu, ale i Evropy a světové ekonomiky jako celku.

Arménie na druhé straně ohradila sebe agresivní a expanzivní politikou, čímž přišla o možnost zapojení do všech těchto ekonomických projektů. Arménští nacionalisté, kteří se zasekli v temném zakouti pradávné historie světa a nechápou, jakými pravidly a zákony se řídí moderní svět, i ve 21. století touží vybudovat utopickou "Velkou Arménii" sahající od Černého ke Kaspickému moři.  Arménští občané trpí špatnou politikou své vládní garnitury a obětovali tisíce mladých životů kvůli invazi do cizí země. V důsledku nepřátelské politiky vlády vůči turkickým sousedům jsou arménské hranice uzavřené, ekonomika země se rok od roku zhoršuje a mladí lidé ve velkém opouštějí svou vlast ve snaze najít si práci a živobytí v zahraničí. Na rozdíl od politiků, které během svých politických her dělají z vlastních lidi loutky, běžní Arméni se zajímají o osud svých děti a každodenní chod domácnosti. Přitom mají ta samá přání jako lidé na celém světě: život v míru, v prosperujícím státě, kde můžou vychovávat své děti.

Ázerbájdžán respektuje územní celistvost a svrchovanost Arménie. Přestane-li Arménie osočovat a obviňovat své sousedy, navážou se standardní politické vztahy a ekonomika začne růst díky otevření hranic. To vše nepochybně podpoří kvalitu života arménských obyvatel a přinese prosperitu Arménie. Pro Ázerbájdžán již neexistuje pojem Náhorně-karabašský konflikt a chce začít psát novou stránku vzájemných vztahů založených na respektu a spolupráci. Někteří evropští politici, kteří populistickými projevy spíše podporují trvání konfliktu mezi oběma státy, by měli místo zaujatosti podpořit vzájemnou spolupráci mezi Arménií a Ázerbájdžánem postavenou na základě mezinárodního práva a obnovení důvěry mezi oběma národy.

Ázerbájdžánský lid není nepřátel arménského lidu. Historicky mezi oběma národy existovaly dobré vztahy a rodinné vazby, a to až do konce 80. let minulého století. Zatímco Arménie nenechala na svém území ani jediného Ázerbájdžánce (v roce 1980 bylo z Arménie násilně vysídleno 250 tisíc Ázerbájdžánců), existence 30tisícové arménské menšiny v Ázerbájdžánu ukazuje, jak tolerantní a multikulturní ázerbájdžánská společnost je. To neplatí jen vůči Arménům. V ázerbájdžánská společnosti bezproblémově žije řada různých etnických a náboženských komunit. Ázerbájdžán je zkratkovitě popisován jako země bohatá na ropu a plyn, ale domnívám se, že hlavní bohatství Ázerbájdžánu je jeho multikulturní a tolerantní společnost. Věřím, že již brzy všichni etničtí arménští občané Ázerbájdžánu budou součástí teto tolerantní společnosti.    

Adiš Mammadov, velvyslanec Ázerbájdžánské republiky v ČR

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

Mgr. et Mgr. Jakub Michálek byl položen dotaz

Fakt myslíte, že jsme na tom v oblasti digitalizace dobře?

A co třeba říkáte na to, že jsme v digitalizaci veřejné správy je Česko druhé nejhorší v EU? Zdroj: https://www.dvs.cz/clanek.asp?id=6995694 Nebo co říkáte na toto - https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-b2b-platit-prevodem-nestaci-digitalizace-ceske-ekonomiky-je-zalostne-pomala-261752?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zdeněk Jemelík: Legislativní nedbalost

15:57 Zdeněk Jemelík: Legislativní nedbalost

V článku „Věrchuška a sprostý lid“ jsem uvedl, že vládnoucí vrstvy (věrchuška) se nezajímají o míněn…