V poledne po středečním prvním kole volby stoupal ze Sixtinské kaple dým černý, tedy dohody dosaženo nebylo a v pozdním odpoledni statický televizní záběr nenasvědčoval tomu, že se do večera něco rozhodne. Na stříšku komína jen pro zpestření pravidelně odkudsi přilétali holubi, v klidu se vrtící na jeho stříšce. Mělo to být znamení? „Ne dnes to určitě nebude, to už by to „odkouřili,“ povídá jeden z nás. „Jednou to prý trvalo až tři roky,“ namítl jsem já. „To, ne já to vidím ještě tak na dva dny,“ oponoval docent Šebek, který se k nám připojil. Petr Hartman, milovník sportovních událostí, občas prostudoval svůj tiket a zapřemýšlel, zda vsadil správně na středeční zápasy fotbalové Ligy mistrů, kde hrály i týmy z Itálie a Španělska, tedy ze zemí, odkud bylo několik papežských favoritů. Zda si vsadil i na ně ale neříkal.   

Když jsme vše připravili k vysílání a komín na Sixtinské kapli byl stále bez známek dýmu, postupně jsme odcházeli domů. Já tedy upřímně řečeno s mírným zpožděním do restaurace, kde moji známí sledovávají atraktivní fotbalové zápasy. „Alespoň je pozdravím,“ řekl jsem si. Otevřel jsem dveře a z jejich obličejů vyzařovalo mnou očekávané vzrušení. Že by to ten Milán v Barceloně přece jen nakonec vyhrál? „Tak už je to hotový,“ povídá výčepní Mirek v reakci na můj zkoumavý pohled. „Máme Františka,“ konstatoval stroze. „Že by Mirek čekal vnouče,“ pomyslel jsem si v duchu. Otočil jsem se k obrazovce, kde jsem očekával klání. Vše souhlasilo. Velkolepé představení probíhalo. Místo Milána hrál ale Vatikán. Diváci na „svatopetrském“stadionu jásali.  

O chvíli později se na kolbišti objevil i ten František, o kterém mluvil náš výčepní. Z komína Sixtinské kaple v době, kdy jsem podcenil sledování kardinálského hlasování, vystoupal bílý dým, který světu oznámil, že se kapitánem vatikánské reprezentace stal František I, původem kardinál Jorge Bergoglio z Argentiny. Ale to, že dnes v národních týmech hrají naturalizovaní cizinci se děje běžně i ve skutečném fotbale. Stejně tak jako fotbalisté přijímají sportovní pseudonymy, čímž jsou proslulí právě ti z jižní Ameriky, odkud pochází i nový papež. Zejména Brazilci. Starší si možná vzpomenou na Sokrata, nebo na to, jaké kuriózní góly dával Leonidas, kteří čerpali při výběru pseudonymů v antice. Nový vatikánský „kapitán,“ údajně sám vášnivý fanoušek týmu San Lorenzo, si dal jméno František podle jmenovce z Asissi, patrona chudých. Tipovací kanceláře tentokrát mířily vedle. Podle kurzů se měl nový papež jmenovat nejspíše Lev, Jan, Benedikt, nebo Řehoř. Zda vyšly kolegovi Hartmanovi tipy fotbalové, jsem se později neptal. V každém případě: „Vítej Františku I a hodně štěstí. Nebudeš to mít rozhodně snadné. Jistě mnohem těžší, než fotbalisté a jejich trenéři.“