Být dcera tak chytrého člověka, jako byl můj otec, nebylo lehké. Když jsem byla malá, zdálo se mi, že má odpověď na vše. Obdivovala jsem ho, a obdivuji ho dodnes, jeho vědomosti, píli, pevnost jeho přesvědčení, ochotu jít názorově proti všem. Zároveň jsem ale vždy měla pocit, že v ničem nemohu být dost dobrá. Hledala jsem věci, které neuměl; chtěla jsem ho alespoň v něčem předstihnout. Tehdy to pro mě bylo důležité. Chtěla jsem, aby se pro změnu na mne podíval s obdivem on. Nemyslím, že to věděl.

Je hodně věcí, které jsem svému otci neřekla, když ještě žil. Ráda bych mu je proto řekla teď.

Když jsem byla mladší, mívala jsem ti za zlé, že ses dal do politiky. Zdálo se mi, že každý jiný člověk je ti přednější, než vlastní rodina, vídali jsme se jen občas po večerech. Víkendy strávené s námi bych spočítala na prstech jedné ruky. Přeji si, abych tehdy věděla, kolika lidem jsi věnoval svůj čas. A ještě víc si přeji, aby si toho ti lidé byli vědomi, jak málo jsi ho měl.

Bála jsem se lidem představit příjmením. Kolikrát jsem byla nazvaná „zasranou komunistkou“, i když jsem byla ještě na základní škole, nemohu ani spočítat. A to přesto, že mnozí z mých spolužáků ani nevěděli, co to ten komunismus je – ale věděli, že jsem se provinila něčím strašlivým. Nežila jsem za minulého režimu, tak mohu soudit jen podle knih. Ale co soudit mohu z vlastní zkušenosti, je chování těch, kteří měli být pronásledování či omezování, kteří se vyhrazují proti nenávisti a fanatismu – ale dítěti měli za zlé, komu se narodilo. Těch lidí, kteří se nyní radují, že jsi zemřel.

Bála jsem se přiznat, že jsem tvá dcera. Chtěla jsem jen klidný život a vlastní soukromí, ne obavy o to, kdo mi bude opět strkat mikrofon do obličeje, jen co otevřu vchodové dveře. Teď už se nebojím. Nebojím se proto, že jsi mě už odmala vedl k tomu, abych jednala v souladu se svým svědomím. A to, co se ti stalo, to, jak se k tobě mnozí zachovali, přestože jsi celý život usiloval o to, aby se v naší zemi žilo lépe, je tak nespravedlivé. Nechci, nemůžu to tak nechat. Vždy sis zakládal na svém čistém štítu, a ten se ti již léta usilovně snaží vzít. Ty ses nebránil, protože jsi věřil, že lidský rozum nejde tak snadno ošálit. Já tvou víru v lidi nesdílím. Podle tiskového zákona jsi měl právo žádat o uveřejnění odpovědi na lživé, zavádějící nebo nekompletní informace, které o tobě média uváděla. A teď, když jsi tak nečekaně odešel, to právo mám já. A věř mi – já ho využiju. I kdybych měla pročíst každý článek, který po tvé smrti vyšel. Samozřejmě, že mě zlé komentáře, podpásovky a vulgarity na tvou a teď už i naši adresu zraňují, nyní ještě víc, než kdy předtím. Ale tvá pověst mi za to stojí.