Fialovo bilancování

Petr Fiala se před kongresem pokusil stav opoziční alternativy zhodnotit. Z posledních čtyř voleb od podzimu 2017 vyvodil, že jejich výsledky prokazují posilování pravice a porážku vlády. Z analýzy účasti v uvedených volbách lze ale vyvodit něco zcela jiného: pro české voliče jsou volby do Senátu a Evropského parlamentu mimo ohnisko jejich zájmu. Preferují ty volby, které vedou k exekutivní moci v republice, tj. prezidenta, Poslanecké sněmovny a krajských a místních zastupitelstev.

Psal-li Petr Fiala o „předobraze“ budoucí vlády, Centrum pro výzkumu veřejného mínění přišlo s jiným zjištěním: Dosavadní koalice podporovaná komunisty by dostala téměř polovinu hlasů (47,5 procenta) a měla by 117 poslanců. Tzv. demokratická opozice by získala jen třetinu hlasů (34 procent) a 74 poslanců; na SPD by zbylo 9 poslanců (5,5 procenta). Fialova ODS posílila jen proto, že se jí podařilo vyluxovat všechny ostatní pravicové demokratické strany (KDU-ČSL, STAN a TOP 09); o Trikoloře Václava Klause ml. bychom zatím jen spekulovali. Volební matematika a realita jsou neúprosné. Poslední průzkum STEM z prosince 2019 postavení koalice ještě posílil, dostala by 48,2 procenta hlasů a měla by ve sněmovně ústavní většinu.

Co s Milionem chvilek?

Ne každá příležitost mediálně vystoupit je politickým bonusem. To se stává i Petru Fialovi. V rozhovorech to nemusí být jen nepříjemnými otázkami moderátora, ale prostě malou připraveností.

Fiala to prokázal v rozhovoru s Radkem Bartoníčkem pod názvem Není pravda, že Babiš je génius a my ostatní jsme neschopní. Tvrdil v něm, že „ODS se už nyní přibližuje hnutí ANO podstatně více, než ukazují průzkumy veřejného mínění“. Věří, že volby v roce 2021 vyhrají, což znovu chce dokázat nesrovnatelnými výsledky voleb do Evropského parlamentu a do Senátu. Jako politolog by to měl vědět.

Je jistě potěšitelné, alespoň pro jeho stoupence, má-li předseda po šesti letech pádu Nečasovy vlády stále takové sebevědomí. Zvláště hrozí-li, že pravice si na vládu ještě stejný počet let počká. 

Zatím Fiala dával najevo bezradnost, jak přistoupit k aktivitám Miliónu chvilek pro demokracii. Naposled dal přednost tomu poslat na jejich demonstraci za sebe Miroslavu Němcovou. Ta je za politickým zenitem, i když Fiala její vystoupení pochválil.

Možná předseda ODS bezděky jedná správně, když se spoluprací s Milionem chvilek váhá. Pravděpodobně čeká, jak se vypořádají s profesionalizací některých vedoucích představitelů a s jejich odměňováním z peněz dárců, jak to požadují někteří kritici. STAN a TOP 09 se k Milionu chvilek staví jednoznačně pozitivně. Snad představitelé opozičních stran nebudou závislí na tom, jestli je Mikuláš Minář milostivě pustí na tribunu.

Dostat se z nepříliš dobré situace akutně vyžaduje sjednocování, což se neděje. Piráti o to ani po svém sjezdu nejeví valný zájem a jsou pravicí považováni za levicové. To u nás není pravda.

Názory předsedy ODS jsou rizikem

Fiala by to chtěl zkusit předvolební koalicí středopravicových a pravicových stran za jedním politickým subjektem. Podle něho to nemusí být za ODS. To už se neúspěšně zkoušelo. Fiala chce proto bez upřesnění hledat nové cesty ke změně. A nechce přitom spěchat.

Navíc se objevují pochybnosti, kdo a co vlastně ODS je. Je ODS Miroslava Němcová? Alexandr Vondra? Jan Zahradil? Jan Skopeček? Pavel Novotný? Petr Fiala? S identitou mají problémy nejen nové strany, ale i tradiční, zejména sociální demokracie. Fiala se ale domnívá, že rozdílná orientace vedoucích představitelů je pro sjednocovací proces výhodou.

Stejně tak si myslí, že minulost ODS už nikoho nezajímá. V tom se mýlí. Denně se v médiích objevují kritické hlasy, jak pod vedením ODS proběhla privatizace a s jakými problémy se střetávala Nečasova vláda či jak vykonával svou funkci ministr dopravy Aleš Řebíček.

Těžko by předseda ODS obhájil i svůj výrok: „Šest let tady vládne koalice ČSSD a hnutí ANO s katastrofálními výsledky v době ekonomického růstu.“ Jak je potom možné, že má koalice stále tak vysoké preference? A co horšího, když si přečteme znovu Fialovy názory, nemůžeme se zbavit přesvědčení, že je stále v zajetí strategie Antibabiš. Jako kdyby mu nebylo pomoci. Přitom se postavil do čela politické alternativy a je tak ve sjednotitelské roli politickou scénou a veřejností akceptován. Vítězství i porážka budou přičítány především jemu.

(autor je sociolog)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.