Podle britské organizace Oxfam má šestadvacet nejbohatších lidí naší planety stejný majetek jako téměř čtyři miliardy lidí chudých. Takových ilustrativních srovnání můžeme na internetu i v literatuře najít plno. Ale nevím, k čemu nám vlastně kromě podvědomě motivovaného naštvání sociálně cítících lidí vlastně jsou.

Člověk se ani nemusí pohybovat mezi touto elitou, což se ostatně podaří náhodně jen některým smrtelníkům, aby mu došlo, že určitě nejsou sociální skupinou, která i přes nízký počet není vnitřně diferencovaná.

První otázkou totiž je, v čem vlastně jejich bohatství spočívá. Jestli jen třeba v cenných papírech, nebo naopak ve výrobních prostředcích. Jsou známy příklady, kdy někteří bohatí lidé mají jen firmy a žijí jinak skromně, dokonce i v dluzích. Jiní své prostředky přes různé nadace věnují charitě. Nebo také ovlivňování věcí veřejných, a to jak v kladném, tak v záporném slova smyslu.

Je dost i těch, kdo své bohatství investují do parazitního způsobu života. A nejsou zdaleka mezi podnikateli či bankéři, ale spíše celebritami v showbyznysu, sportu a podobně. Jenže nejbohatší jedno procento obyvatelstva v USA v roce 2014 platilo 39,5 procenta všech daní. Polovina Američanů, pobírající podpory, je neplatí vůbec.

Ale to je jen nahlédnutí do složitého problému. Vyžadoval by empirické šetření. Nemusí být zas tak složité, jde většinou o známé osobnosti a jejich profil lze analyzovat případovými studiemi. Podobných studií je ale minimum, a to nejen pokud jde o tuto problematiku. A tak podstatná většina lidí je mylně přesvědčena, že sociologii představují výzkumy veřejného mínění, zvláště volebních preferencí politických stran.

(autor je sociolog)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.