Studie pojednává o vztazích mezi komunistickou stranou a armádou ve východní Evropě pod vlivem sovětské ideologie a vojenské strategie a zaměřuje se na Československo. V centru pozornosti je personální výstavba československé armády a její další rozvoj.

O generálovi Václavovi Prchlíkovi píše autorka v kapitolách Československá lidová armáda po destalinizaci 1956-1967, Armáda v období liberalizace, leden až srpen 1968 a Invaze a normalizace, srpen 1968-1975. Podle ní rozkol ve vojenském velení vyrostl z konfliktu kolem rehabilitací. Václav Prchlík jako náčelník HPS ČSLA vyslovil znepokojení, že rehabilitace nezákonně postižených lidí v roce 1955 nebyly dokončeny.

Bylo to proti vůli prezidenta Antonína Novotného, který měl na nezákonných soudech a čistkách podíl. Podařilo se však potrestat některé důstojníky, kteří se na nezákonných procesech podíleli. O rehabilitaci slovenských generálů usiloval podle autorky zejména generál Egyd Pepich, který se po Prchlíkovi stal v roce 1968 náčelníkem HPS a po 21. srpnu byl na Slovensku ministrem vnitra a poté předsedou Svazarmu – Svazu pro spolupráci s armádou. Pro většinu příslušníků HPS se jmenování Pepicha náčelníkem HPS zdálo poněkud překvapivé, nepatřil k příliš výrazným vojenským osobnostem.

V souvislosti s rozhodnutím rehabilitovat vojáky se rozvinula i diskuze o současné úloze strany v armádě, což vedlo k rozkolu uvnitř vojenské elity. Prchlík byl podle autorky zřejmě přesvědčen, že problémy ČSLA mohly být vyřešeny pouze důkladným přehodnocením úlohy strany v politické výchově a politické kontrole. Prchlík si uvědomil, že nutným předpokladem profesionalizace důstojnického sboru je omezení politické kontroly. Podle Riceové Prchlík dával přednost systému bez stranických orgánů a organizací. To je však pohled zvnějška, spíš v tu dobu šlo o obsah aktivit tohoto systému, zvýšení participace příslušníků rezortu na řízení a rozhodování s respektováním principu nedílné velitelské pravomoci.

V souvislosti s údajným pokusem skupiny vedené Šejnou pak také se vedla diskuze o nebezpečí zneužití armády pro politické cíle, jak se stalo později v roce 1969, kdy byla armáda vyslána proti demonstrujícím občanům.

Podle Riceové se HPS liberalizovala již před rokem1968 a stranická organizace pod vedením Šejny se stala útočištěm konzervativních představitelů ministerstva obrany a generálního štábu. Šejnův pokus na jedné straně posílil liberály v armádě, hlavně ve vojenských školách a médiích, ale na druhé poškodil pověst armády ve veřejnosti.

I přes Šejnův útěk napětí mezi HPS jako stranickopolitickým orgánem a stranickou organizací ministerstva národní obrany nadále trvalo, bylo cílevědomě ovlivňováno bývalým vedoucím 8. oddělení ÚV KSČ Miroslavem Mamulou. Nový náčelník HPS Egyd Pepich se snažil vzájemné vztahy urovnat, ale bez podstatných výsledků. Radikalizující se vývoj se navíc vymykal HPS z rukou, zvláště pokud jde o vojenská média a liberální VPA.

Antonín Rašek

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.