NATO bylo založeno podpisem Severoatlantické smlouvy dvanácti zakládajícími členy, jejichž počet se rozrostl na devětadvacet. Jediným závazným článkem ze čtrnácti je ten první ve znění: „Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.“ V praxi je nejvíce zdůrazňován článek pátý o vzájemné pomoci při napadení, který závazný není.

Reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující v roce 1954 vstup Spolkové republiky Německo do NATO byla v roce 1955 založena Varšavská smlouva. Ta byla po rozpadu SSSR a zániku Německé demokratické repubilky v roce 1991 rozpuštěna.

NATO v období bipolarity zajišťovalo bezpečnostní rovnováhu, zvláště v Evropě. Nejkritičtějším obdobím byly korejská a vietnamská válka a kubánská krize, které se však odehrávaly mimo evropský kontinent.

Po pádu bipolarity a rozpuštění Varšavské smlouvy se krátce diskutovalo o další existenci NATO, což skončilo jeho angažmá v jugoslávské a zvláště afghánské válce.

Mezi současné nejvážnější alianční cíle patří vyřešení situace v Afghánistánu, vyjasnění situace na evropském východním křídle, modernizace armád a integrace jejich schopností. Na tom závisí prestiž a budoucnost této organizace.

(autor je sociolog)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.