V devětapadesátém v minulém století mi na Filozofické fakultě UK profesor Ludvík Svoboda, vracející se zrovna z postu velvyslance v Ženevě, zadal téma diplomové práce „Spory o kvalitativní demokracii u nás ve dvacátých letech“. Když mě tak viděl vedle něho sedět ve vojenské uniformě, byl bych rád věděl, co si právě myslel.

Spor vyvolal profesor J. L. Fischer otázkou „zda se mají hlasy ve volbách sčítat, nebo vážit“. Přidali se F. X. Šalda, J. R. Malý. I. A. Bláha a další. O pozadí této několikaleté diskuse v sedmi časopisech, kterou přerušil nástup Hitlera k moci, jsem se od profesora J. L. Fischera dozvěděl, když jsem ho vezl autem v osmašedesátém ze sociologického sjezdu ze Špindlerova mlýna do Prahy. Převážilo mínění, že v demokracii se mají hlasy spravedlivě sčítat, nemají mít různou kvantitativní hodnotu. Po listopadu 1989 se chtěl k tématu vrátit Ludvík Vaculík v Literárních novinách, ale bez větší odezvy. Teď s tím operují někteří příznivci Milionů chvilek pro demokracii, že by například hlasy vysokoškoláků měly mít násobnou hodnotu.

Ať si o tom myslíme cokoli, tehdy se převážně diskutovalo o nějakém tématu, nyní o kauzách. Jednou o Rathově a Nagyové-Nečasové, podruhé o Koněvovu pomníku a smlouvě Prahy s Pekingem. Nejsem si jistý, že by tyto diskuse naši demokracii kultivovaly.

Už dlouho se diskutuje o premiérových problémech. Naposled o spisu státního zástupce, který ho zprostil viny. Na Rádiu Plus jsme mohli slyšet duel právníků Zdeňka Koudelky a Leo Steinera. Oba byli svou erudicí přesvědčiví. Jenže Koudelka si myslí, že Andrej Babiš je podle jedině platného českého práva nevinen. Steiner naopak, že podle vyššího práva evropského je tomu naopak; to tvrdí i jeden z našich bývalých vysokých představitelů v EU.

A poté jsme mohli vyslechnout sérii názorů dalších právníků a všechny byly odlišné. Naplňovaly tezi, že když se sejdou dva právníci, mají tři právní názory. U politiků, komentátorů a rozhlasových a televizních moderátorů lze anticipovat jejich představy jednoduše podle jejich politického přesvědčení. Přesvědčeně vědí, je-li Babiš vinen, nebo ne; jak by měl rozhodnout nejvyšší státní zástupce; mělo-li by to jít k soudu, nebo to uložit k ledu. Takhle probíhá výchova občana k právnímu vědomí.

Pohybujeme se v něm jako v jakémsi pravděpodobnostním světě. Lze jej charakterizovat Baumanovou tekutou společnost aproximativními výrazy jako pravděpodobně, asi, možná, spíše, patrně, snad, zřejmě. Nejvyšší státní zástupce nakonec rozhodl šetření obnovit, takže uvidíme.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.