Prvý, Emil Hácha, erudovaný zkušený právník, přijal pověření funkcí v situaci a v čase, kdy bylo zřejmé, že v době bezuzdného násilí právo nebude platit a zábrany nebudou existovat. Hácha jako jediný z těch, co následovali, věděl, že zaplatí životem.

Edvard Beneš, jeden ze zakladatelů státu – státu, který neměl vzniknout – byl malý muž. Nikdy nepochopil, jak velkou odpovědnost přebírá, když pomohl zničit státní společenství, které tři století integrovalo národnostně pestrou oblast střední Evropy – Rakousko, mocnost, která ubránila Evropu proti Osmanské expanzi. Udržela v exponovaném prostoru po několik století poměrný mír, právo a pořádek. Beneš pomohl zničit mocnost, která tvořila nárazníkové pásmo mezi Francií a Německem na západě a dědicem tatarské tradice Ruskem na východě. Ten malý muž si myslel, že je možné prostřednictvím intrik, které negarantovalo odhodlání k nejvyšším obětem, a dohod, které nejistila ozbrojená moc, udržet nezávislost a svéprávnost malého státu. V mnichovské dohodě jsme sklidili ovoce rozbití Rakouské říše. Beneš svou malost prokázal: nevedl národ, který osvobodil ze „žaláře národů“ do sebevražedného boje, opustil zemi a za války jel „vyjednávat“ se Stalinem. Směšný trpaslík nemající za sebou žádnou moc, dal kavkazskému lidožroutovi najevo, jak snadným soustem budeme.

Na konci války nechal ze země vyhnat přes tři miliony Němců, třetinu obyvatelstva, domorodců, kteří v zemi žili po staletí. Poválečnými dekrety a vyhnáním Němců, vykonal morální přípravu na komunismus. Angličanům a Francouzům dal zadostiučinění, aby se nemuseli stydět za zradu z Mnichova. Komunisté se Benešovi za jeho přípravu národa na komunismus po zásluze odměnili: nad jeho již nemohoucím tělem si po Únoru zakřepčili. Postkomunistická sněmovna po roce 2000 Benešovi „oprávněně“ udělila titul „Zasloužil se o stát“, nedodali k tomu, „za stát jaký dnes máme“.

Komunistické prezidenty se mi nechce příliš komentovat, za své povznesení do nejvyšší funkce vděčili cizí moci a státu. Nebyli to lidé s rozhledem, vědomí si zodpovědnosti za zemi a kulturu, sloužili cizí moci. Jejich úkolem a pověřením bylo udělat z obyvatelstva gubernie, kterou dostali do správy, masu koleček pracujících pro pošahané zájmy Východní říše. Výsledkem panování komunistických prezidentů byla likvidace zbytků intelektuální elity, všeobecný úpadek mravní a následně hospodářský. Udělali z nás nesvéprávný neodpovědný dobytek.

Klement Gottwald, vyučený truhlář, se ve svobodné republice začal živit proletářstvím. Po „Únorovém vítězství pracujícího lidu“ z pověření svých Východních chlebodárců místo špatného nábytku z nás začal vyrábět špatné lidi. Když nejvyšší „rukovoditel“ Koba Stalin v roce 1953 odešel do bolševického nebe, Klémovi žalem či spíše z obavy z očekávání příštího pukla syfilitická výduť aorty.

Antonín Zápotocký, vyučený kameník, místo tesání do kamene se rovněž živil proletářstvím. Stejně jako Gottwald, aby přežil a udržel se v proletářské věrchušce, pomohl shodit a pověsit své proletářské druhy Slánského a spol. Po hrdinném vyhasnutí Klémy si vysloužil nástupnictví. Prvním státnickým činem ve funkci „prezidenta z lidu“, jak jej soudruzi titulovali, bylo – dva dny před měnovou reformou, která všechny připravila o úspory – ujištění lidu: „Měnová reforma nebude. Pověst o ní jsou intriky imperialistických štváčů.“ Veliké na něm byly jeho uši. Lid jej nazýval „Ušaté torpédo“.

Po dvou hrdinech proletářského boje za rovnost, volnost a bratrství usedl na prezidentský stolec Antonín Novotný. Bezbarvý nejšikovnější aparátčík a intrikán vyrostlý uvnitř tohoto proletářského stroje, nejlepší z nejlepších. Přechcal je všechny soudruhy, vylezl až nahoru. Vydržel dlouho, v paměti mi zůstaly jeho státnické výroky jako „Soudruzi maso bude“ a památné protikorupční prohlášení, tak případné pro dnešní následovníky: „Boženo, nic neber a pojď“, pronesené v Martině na Matici slovenské, když se jej soudruzi bratři Slováci pokoušeli korumpovat darem.

Ludvík Svoboda byl přechodná figura na prezidentské židli v době Pražského jara. Když jej v roce 1968 instalovali do funkce, byl jsem na návštěvě u přítele Artura Eisnera, vojáka Západní fronty. Zeptal jsem se tehdy jeho bývalého velitele od Dunquerque, starého pana plukovníka, který byl přítomen, na generála Svobodu. Odpověď zněla: „Učil jsem se Svobodou na učilišti v Hranicích, nebyl to čestný člověk.“. Svoboda jako velitel Československého vojenského sboru na východní frontě posloužil ruským zájmům a KGB na východní frontě při dobývání Dukly. Smyslem té operace byly co největší ztráty v útočícím československém sboru. Tak to ruské vojenské velení vždy dělalo. Dosáhnout co největších ztrát na životech u „spojence“, jehož zemi chtěli obsadit a ovládnout. Lidí, kteří byli schopni bojovat, mohli být v budoucnu vzpurní a postavit se jejich záměrům. V normalizaci, ač na veřejnost bylo tvrzeno jiné, Ludvík Svoboda posloužil zájmům Ruska. Poznal jejich způsoby, pomohl nás normalizovat.

Normalizační prezident Gustáv Husák zahájil novou modernější etapu ovládání a správy poddanské gubernie. Rukovoditelé v Moskvě modernizovali technologii správy svých kolonií. Gustáv Husák, bratislavský kariérista a komunistický intelektuál, dokonale poznal na vlastní kůži metody a principy, kterými nejvyšší moskevští proletáři třídili a ovládali vlastní aparát i spravovali celé impérium. Husáka po jeho uvěznění na počátku proletářské éry jeho rodní soudruzi strčili do jedné cely se Šaňo Machem, vůdcem Hlinkových gard, pro kterého Husák po válce nemilosrdně žádal trest smrti.

Šaňo Mach v dubnu 1969, kdy Husák nastupoval do nejvyšší komunistické funkce, na dotaz mého kolegy lékaře, kdo je Husák, odpověděl: „Nič nepočujem, nič neviem, Husák je starý stalinista.“. Gustáv Husák nastavil svými metodami a postupy cíleně demoralizaci aparátu strany a následně celé společnosti. Přesně věděl, co od něho soudruzi v Moskvě čekají, byl fenoménem dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých roků. Žádný ze soudruhů by nebyl schopen tak dokonale splnit přání rukovoditelů, kteří jej do funkce dosadili. Nezapomenutelné bylo jeho státnické líbání s Brežněvem. Dovolím se domnívat, že vše dělal jen proto, aby se pomstil „svému lidu“. Gustáv Husák byl „starým otcem“ Sametové perestrojky.

Prezidenta Osvoboditele jsme měli na konci prvé velké války. Naše „osvobození“ pomohlo otevřít cestu k nové, ještě hroznější válce.

Václav Havel, prezident „humanista“, byl prvním milovníkem v absurdním dramatu, ve kterém se „říše proletářů a světového míru“ přeměňovala v „moderní, tržní humanistický stát“. Prezidentství autora absurdních dramat bylo největší rolí toho malého panáčka. Hrál roli s přesvědčením a entuziazmem. Pod vznešenými hesly pravdy, lásky, humanity a lidských práv byl rozkraden stát. Politickou, hospodářskou, správní a mediální elitou země se stali lidé bezmorální. Prezident „humanista“ se pro svou slávu nechal použít jako nálepka, krycí figura obrovské mocenské hry politické technologie. Vydírání světa počtem tankových brigád a jaderných hlavic přestalo vůdcům světového proletariátu fungovat – „neproletářský svět“ se ozbrojil a měl lepší vojenské technologie.

Předvoj pracujících pochopil, že tudy cesta k vítězství a konečné spáse nevede a mimoto již na to neměli. Kormidelníci za dlouhá desetiletí „boje za mír a socialismus“ pochopili, jak za „štěstím“ se pachtícímu Západu záleží na vznešených pojmech mír, láska, bratrství, pravda, spolupráce. Pochopili též, že dekadentní „imperialisté“ již nejsou schopni trvat na obsahu těch vznešených pojmů a vymáhat jejich důsledné dodržování a plnění, že sami již obsah těch pojmů neberou vážně. Předvoj světového proletariátu vedený soudruhy zvláštního ražení z tajných služeb obrátil zbraň lidských práv a vznešených pojmů proti „štěstí hledajícím dekadentům“.

Rukovoditelé světové „říše míru a socialismu“ zachránili v roce 1968 „příliš hlučnými prostředky“ svou proletářskou říši před prázdnými líbivými hesly Pražského jara. Zásah „mírových sborů“ vyjevil všem, kdo na Západě neztratili soudnost, nebezpečnost a zároveň také vnitřní prázdnotu sklerosou rozleptané proletářské věrchušky. Své poučení o nezbytnosti základní změny technologie politiky si z dobrodružství záchrany socialismu odnesli pohlaváři „mírových sborů zvláštního ražení“ v KGB a GRU. Mobilizace sil vojenských a bezpečnostních struktur vyvolaná vojenskou akcí znamenaly definitivní převzetí moci těmito strukturami v Sovětské říši.

Sedmdesátá léta a počátek osmdesátých let byly dobou přechodu a přípravných prací na perestrojku a sametovou revoluci. V Moskvě výměnu klíčových figur vyřešila sama příroda odúmrtím stařičkých „proletářů“ Brežněva a Černěnka. Na vrchol mocenské pyramidy mírotvůrců usedl dlouholetý šéf KGB Andropov.

Mistr mocenských intrik pochopil hodnotový rozklad za „štěstím“ se pachtícího Západu. Andropov nasměroval technologickou změnu ruské mocenské politiky, tankové brigády nahradila demoralizace protivníka, korupce, dosazování ovládaných figur do důležitých postů. Český disent tvořili z převážné části bývalí komunisté a různé figurky – nebyl to v žádném případě politický disent. Václav Havel byl dlouhodobě připravovanou figurou. Informačními technologiemi propojený svět, společnost bez Boha, bez víry, bez hodnot, bez vědomí nepřekročitelných tabu, je i malou skupinou banditů, kteří se dostanou na vrchol mocenské pyramidy, snadno ovladatelná. Viděl jsem zevnitř scény celý průběh sametové revoluce i státnické činy prezidenta „humanisty“. Václav Havel posloužil největším dílem k odvedení pozornosti od toho, co se skutečně dělo. Má velký podíl na další ztrátě hodnot a na demoralizaci celé společnosti.

Poslední absurdní jednoaktovkou dramatika „humanisty“ byl funus s dělovou lafetou taženou černými oři. Jsme šašci.

Václav Klaus byl dlouhodobě připravovaným bílým koněm na rukovoditelské místo v naší gubernii. Měl jsem příležitost pozorovat průběh „normalizace“ v podnikatelské laboratoři KGB, ve slušovickém Gottwaldově. To město, asi díky své „Baťovské“ tradici a vykořenění, jehož odrazem bylo jeho proletářské jméno, bylo již na počátcích normalizace na špici vývoje. Po porážce kontrarevoluce se v počátku sedmdesátých let šéfy Gottwaldovských podniků stali příslušníci Státní bezpečnosti a spolehliví agenti. To, co se v celé zemi propracovávalo a uskutečňovalo až v průběhu nadcházejícího dvacetiletí, se v Gottwaldově realizovalo v samém počátku normalizace. Můj tamější šéf byl jedním z progresivců, kteří počali „modernizovat“ komunismus a stranický stroj ve dvacetiletém předstihu. Po vstupu do Sněmovny mi stačila kratičká doba dvou tří měsíců pozorovat a vidět mladého progresivního ekonoma Václava Klause. Schémata jednání, chování i technologie způsobů byla totožná s tím, co jsem zažil v Gottwaldově. Osobnostně byl Václav Klaus téměř kopií mého tamějšího šéfa. Co jsem viděl na místní úrovni v sedmdesátých letech se začalo na počátku devadesátých let odehrávat na úrovni celého státu.

Václav Klaus navazoval na úrovni výkonné moci na základy položené prezidentem „humanistou“: na zpochybnění všech zásad, na „pravdu a lásku“. Byl „bílým koněm“, přes kterého se uskutečnil převod majetku. Ovládnutí státní správy, médií, mocenských orgánů do správných rukou pod moderními idejemi. Václav Klaus byl logickým a nezpochybnitelným nástupcem prezidenta „humanisty“ – navazoval na jeho „dílo“.

V prvé části prezidentského mandátu je možno Václava Klause titulovat jako prezidenta Obnovitele. Co mu síly stačily, obnovoval a upevňoval vztahy s mohutným „slovansko – tatarským dubiskem“ na východě. V druhém období prezidentského mandátu svůj talent rozvinul. Jistě studoval trojskou válku, Odyssea, který po dlouholetém marném obléhání Troje zvítězil lstí. Daroval Trojanům dřevěného koně naplněného nejlepšími bojovníky, kteří po vtažení daru za bránu města v noci z trojského koně vylezli a Troju dobyli. Česká republika a její prezident se po vstupu do Evropské unie chovali a chovají jako příslovečný Trojský kůň. V současnosti pan prezident jistě usiluje o čestný titul „gubernátora dobyvatele“.

V České republice od počátku „pravdy a lásky“ neměli modernizující se soudruzi ve své režii a v rukách zcela vše. Podařilo se nám napsat a prosadit v počátcích Ústavu pro demokratický parlamentní systém, s mechanismy a institucemi bránícími náhlé změně mocenských poměrů. V parlamentním systému je volba prezidenta nepřímá, hlavu státu, který má převážně procedurální a reprezentační funkce, volí členové Sněmovny a Senátu. Pro konsolidující se a zdokonalující se postkomunismus má tento systém jisté nevýhody. Přes již velmi „dokonalý“ výběr „osobností“ do funkcí poslanců a senátorů nemá již šanci projít člověk nepokažený. Přesto omezený počet členů obou komor způsobuje, že se neztrácejí v neidentifikovatelné mase. Přes všeobecné pokažení může se u členů těchto komor vynořovat něco jako individuální odpovědnost. Kdežto ve společnosti, která prošla několikageneračním drtičem hodnot, morálky a charakterů – strojem komunismu i postkomunismu, lze těžko předpokládat, že „většinový rozum“ bude schopen dát účelovým zájmům korekci. Domnívám se, že všeobecné pokažení je ještě horší, než je vidět na politických reprezentantech.

Při nepřímé volbě může ještě i prostý volič pozorovat, která parta jakou hajzlovinu hraje, jak to bylo možné vidět při poslední nepřímé volbě Václava Klause.

Při přímé volbě neuvidíte nic. Sdělovací prostředky mají kormidelníci, tvůrci politiky za scénou, v rukou dokonale. Aby si běžný občan mohl udělat jakousi představu, kdo je kdo, museli by mít osobnosti s jinými názory na to, co se děje v naší společnosti, šanci dostat se na obrazovky televizí a do medií. Museli byste mít možnost tyto osobnosti vidět a pozorovat v dlouhém čase a podle toho pak vybírat. To se v dnešním postkomunistickém systému a režimu nestane, protože až to by byla revoluce. Režim založený a stojící na zneužití a zločinu to nikdy z vlastní vůle nepřipustí.

Viděl jsem v devadesátých letech všechny „čestné, pravdomluvné, odpovědné“ kandidáty do přímé volby prezidenta, co činili, ve kterém triku jeli... Na tu galerku „osobností“ je mi hanba pohledět.

Jsme-li ještě schopni pozorovat, vidět a logicky rozvažovat, měli bychom si být vědomi, k jakému rozkladu hodnot, pojetí místa, možností a odpovědnosti jedince v posledních desetiletích v naší společnosti došlo. Na konci legálního komunismu jsme si ještě mohli tišit svědomí – společnost se dala dělit na „My“ a „Oni“. „Oni“ nesli odpovědnost za všechno, „My“ jsme se formálně mohli cítit nevinní. Sametový způsob revoluce však znamenal, že, nikdo, ani systém, nebyl volán k odpovědnosti za zneužití, zločiny a společenský rozklad. „My“ jsme ve své většině důsledné potrestání a vyrovnání s minulostí nežádali. Na všem, co následovalo, neseme proto spoluvinu – dnes jsme umazaní a zašpinění všichni. Tvrdím, že to byl jeden z hlavních úmyslů a účelu sametové technologie „revoluce perestrojky“.

„Revoluční, demokratický“ převod volby prezidenta na „ruku“ voliče má stejný smysl a účel: vy sami si vyberete banditu, které ho vám kormidelníci předloží. Vy ponesete formálně vinu za to, koho si „zvolíte“, protože jste formálně neudělali nic pro to, aby platila pravidla fair play. Rozklad dále pokročí a vy upadnete do ještě většího pocitu beznaděje a bezvýchodnosti. To byl hlavní důvod, proč se „politická reprezentace“ kormidelníků v tomto okamžiku společenského rozkladu dohodla na svěření volby prezidenta do ruky lidu. Oni vám to zorganizují.

Komentovat jednotlivé předložené kandidáty nemá smyslu.

Čestmír Hofhanzl
www.konzervativnistrana.cz