Historie Nobelových cen obsahuje řadu zajímavostí. Třeba když ji získal Winston Churchill paradoxně za literaturu, nebo Jásir Arafat paradoxně za mír. To, že ji dostane Evropská unie, se bere rovněž jako překvapení. 

Už byla sice udělena řadě organizací, koncem obou světových válek například Červenému kříži, v roce 1938 Nansenově mezinárodní agentuře pro uprchlíky, nebo později Dětskému fondu OSN. Evropská unie je ale přece jenom cosi jiného. Takže kritici mohou být aspoň rádi, že unie obdrží Nobelovu cenu za mír, nikoliv za ekonomii. 

Často se ovšem zapomíná, že Alfréd Nobel zanechal návod, jak se má o cenách rozhodovat. Nechtěl, aby obrovské jmění (z jehož úroků se ceny financují) sloužilo jako odměna za nějaké celoživotní dílo. Chtěl podporovat trendy, jež nositelé cen reprezentují. 

Když tedy Nobelův výbor usoudil, že nejlepším kandidátem je Evropská unie, nehleděl přednostně do minulosti, ale do budoucnosti – a vyjádřil podporu evropskému sjednocení. Kuriozitou je, že rozhodnutí učinila komise norského parlamentu, tedy země, která před lety v referendu rozhodla, že do unie nevstoupí.

Při pohledu z české kotliny musíme navíc poznamenat, že čerstvá nositelka Nobelovy ceny nám právě zakazuje užívat název pomazánkové máslo, což je po lítém boji o špekáček a olomoucký syreček mimořádně bolestivé. Bojíme se, aby nám nezakázali ještě věneček a rakvičku – s poukazem na to, že daná slova se vážou k požitkům jiného druhu. 

Evropská unie má spoustu chyb, je byrokratická, bojí se rizika, vedou ji nikým nevolení šéfové a Brusel stojí spoustu peněz. Jenomže je to pořád mnohem levnější, než válka. Historie nás totiž učí, že Evropané buď obchodují nebo válčí. Občas mají taky velké ideály a jsou schopni reflexe, jak to v Lidicích obdivuhodně ukázal německý prezident Joachim Gauck. Mimochodem, na místě, jež navěky varuje před odvrácenou tváří starého kontinentu. 

Evropské sjednocení je jeden z nejdůležitějších procesů na naší planetě. Buďme rádi, že se ho účastníme, i když musíme bojovat o špekáčky, syrečky a pomazánkové máslo.  

Komentář zazněl v pořadu Křesťanský týdeník na stanici ČRo 1 - Radiožurnál

Publikováno se souhlasem vydavatele.