Andrej Makarevič patří v Rusku bezesporu ke kulturním ikonám, stejně jako jeho rocková kapela Mašina vremeni (Stroj času). Když Makarevič tento týden poslal prezidentu Putinovi svůj otevřený dopis o stavu společnosti, přece jen šel s kůží na trh. Ne, že by se musel bát přímé represe, sklidil ale kritiku části svých kolegů i politologů. Ti první ho podezřívají z toho, že si udělal laciné PR. To by byl ale Makerevič hodně špatným „píaristou“, právě se totiž vrátil z koncertního turné. Druzí, jako ředitel Institutu politické sociologie Vjačeslav Smirnov, rockerovi vyčítají, že kritizuje státní tolerovanou, nebo alespoň neřešenou korupci, a přitom pořádá své koncerty za peníze prezidentské administrativy.

Ze sociologického hlediska jsou obě reakce symptomatické, pro slovanské prostředí přímo charakteristické. Kvůli snaze najít na každém nějakou vadu, zlý úmysl a prospěchářství, uniká kritikům podstata problému, tedy samozřejmě korupční bujení, které metastazuje do už tak ochozeného soukolí státu a podnikání přidružených resortů.

Pro jasnější představu: ještě před šesti lety, tedy šest let po nástupu Putina k moci, byla průměrná černá provize 30% z realizované zakázky. Dnes se jedná o výpalné ve výši 70%! Podle Makareviče to všichni vědí a mlčí. Obracet se na soudy totiž nemá smysl, protože to jsou buď mašinerie k umlčení nepohodlných lidí, nebo vymáhání dalších úplatků. A jak hodláme z těch zbylých 30% upevňovat obranu, stavět silnice, rozvíjet průmysl, školství a pořádat nejlepší Olympiádu na světě? Ptá se ruský hudebník svého prezidenta, o kterém veřejně doufá, že nekašle na zemi, jež ho zvolila.

Snad proto, že v otevřeném dopise je varování před totální katastrofou plynoucí z korupce, Putin skutečně reagoval a to ještě stejný den. Ale jak? Připomněl, že trestně odpovědný je ten, kdo úplatek dává, i ten kdo ho bere. Makarevič se proto má raději obrátit na podnikatele, kteří se korupci podrobují, a krom toho, stejně nikdo nemá recept na úplatkářství; je totiž přítomné v té či oné míře ve všech transformačních ekonomikách, smetá problém ze stolu hlava státu.

Ten ve svém posměšném songu lídr „Mašiny vremeni“ přejmenoval na „Lokajsko“, kam slavně přijíždí právě Putin. Sám se letos na protest proti nové kandidatuře rotujícího šéfa státu zapojil do předvolební prezidentské kampaně umírněného protikandidáta Michaila Prochorova a nedávno podepsal kolektivní otevřený dopis na obranu dívčí kapely Pussy Riot, která stanula před soudem, což je samo o sobě výmluvným důkazem stavu soudnictví v Ruské Federaci.

Jeden z vůdců nesystémové opozice Alexej Navalnyj sice tvrdí, že určit průměrnou výši výpalného je podobné jako stanovit průměrnou teplotu pacientů v nemocnici, ale u státních firem jako je „Transněfť“, nebo „Gazprom“, je prý 70% podíl černé provize zcela reálný.

Podle Transparency International je Rusko ostatně na 143. místě sestupného žebříčku, ze 182 zemí světa. Přitom ten zbytek tvoří, výhradě chudé rozvojové anebo diktátorské země. Čína je 75., Indie 95. Putin je v této situaci přesvědčen, že jediné, co pomůže, je změnit mentalitu lidí, aniž by ovšem naznačil jak. Pokud za výmluvný náznak nepovažujeme jeho ujištění, že rozvoj demokracie, občanské společnosti a svobody tisku v boji s korupcí nepomůže. To posiluje podezření, že Rusko je v rukou kleptokracie a že každá moc stojí a padá právě s mírou tolerance jejího vůdce ke korupci lidí a skupin, které tuto moc podporují. A jestliže se tyto skupiny nyní rozhodly, že jim prospěje další omezování demokracie, není to vůbec dobrá zpráva. V první řadě ale pro Putina samotného, protože tím ztrácí v očích stále ještě loajální většiny svou kredibilitu.

I přes kritiku, účelovou, nebo prospěchářskou, většina veřejnosti, opět včetně kritiků samotných, ví, že má Makarevič pravdu a není důležité, zda je výpalné o 5-10% nižší. Jde o to, že hudebník popsal obecně známý a existující stav s úplatky, soudy a v širším pojetí vystavil průběžný účet celé společnosti. Reakce adresáta je proto nesmírně důležitá, což si uvědomil i sám Putin, když tak bleskově zareagoval, protože Makarevič se obrátil na člověka, o kterém věří, že je v jeho silách něco změnit. Právě on je personalizací toho, co dnes Rusko je a čím trpí.

Na druhou stranu, lehkost, s níž prezident téma odmrštil, může znamenat ne, že nechce, ale nemůže. To je špatné poselství morálně vlivné, i když ne vládnoucí vrstvě intelektuálů a umělců. Tu se režimy pokoušely sice likvidovat, vždy se ale vytvořila nová duchovní elita a režim si ji pak důsledně hýčkal. Ztratit její důvěru dnes stojí více, než sedmdesáti procentní výpalné jedné kmotrovské lobby. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty