Rijád ovšem podmiňuje takový krok, který by výrazně prospěl ekonomice Ruska, závislé na exportu energetických surovin, ukončením podpory syrskému režimu.
Pochybovat je lidské, ale pochybovat o „Šedé dámě“, ověnčené 101 Pulitzerovými cenami, k tomu je už třeba mít argumenty.
Nechám teď stranou dementy Putinova mluvčího Pěskova i tweet šéfa zahraničního výboru Dumy Puškova o novinářské „kachně“.
Pravda je, že saúdské státní finance jsou nastaveny na cenu 80 dolarů za barel ropy a ruské na více než 100dolarovou. To je dvakrát víc, než se za ropu typu Brand a Urals dnes platí.
Pokud by se ale mělo skutečně jednat jen o prostý obchod: My snížíme těžbu – vy zastavíte podporu Asada, byla by to kalkulace veskrze prostinká, až naivní.
A to třeba i proto, že Saúdi mají sice 10 % share na světovém trhu a třetinový v OPEC, ale jejich schopnost vychylovat cenu ropy třeba o desítky procent je iluzorní.
Nicméně, zkusme si to představit v praxi: Rusko obětuje svého letitého spojence, ten padne a spolu s ním se definitivně rozpadne celá Sýrie. Části území se pak ovšem zmocní radikálové z Islámského státu (IS), což je ještě horší řešení, než špatné jak pro Saúdy, tak Rusko, ale i USA.
Pravda, v tomto scénáři cena ropy pravděpodobně vzroste, poroste ale i moc islamistů. Relativně nespokojenější by tak byli jen američtí těžaři na břidličných polích, kteří kvůli nízké ceně ropy teď utlumují svůj business.
Takové řešení má ovšem i další důsledky pro Rusko; když ne zničující, pak deklasující. S pádem Asada by přišlo o svou jedinou logistickou základnu v oblasti Středozemního moře. Jeho vody už delší dobu celoročně brázdí americké vojenské námořnictvo.
S poukazem na paritní rovnováhu k témuž vydal rozkaz také Vladimir Putin. Od roku 2013 se tak postupně vytváří Středozemní ruská námořní eskadra, kterou už brzy rozšíří tankové výsadkové plavidlo projektu 775, podle NATO klasifikace „Ropucha“.
Problém je ale v tom, že pobřežní státy ruské válečné lodě nechtějí nechat kotvit u svých břehů a plavidla s andrejevskou zástavou na zádi musí právě a jen do syrského přístavu Tartús.
Takže Saúdská Arábie by musela Rusku ještě něco přihodit, kromě snížení těžebních kvót, aby se vzdalo Asada.
A i pak by z takového handlu vycházela Moskva s děravou kapsou. Pokud by se Západním spojencům současně podařilo paralyzovat výbojnost IS, vypořádat se s islamistickou syrskou podobně radikální opozicí a koupit si tu umírněnou, pak by se otevřela cesta saúdským ropovodům a plynovodům ve směru na Turecko a v prodloužení na Evropu.
Tak by se blízkovýchodní energetické suroviny staly reálnou konkurencí dominantním ruským. A znovu tu máme neodbytně otázku, k čemu by bylo Kremlu tajně jednat s Rijádem o vlastním debaklu, jak oznamují New York Times?
Ale ono se nic, ani v deníku takového formátu, nepíše jen tak. Právě dnes totiž mají v Moskvě vyvrcholit jednání syrské opozice a zástupců Damašku. Té opozice, kterou Západ chce dosadit k moci místo Bašára.
Jsou to první přímá jednání rok po II. mezinárodní konferenci o Sýrii v Ženevě a jejich největším překvapením je to, že protiasadovská strana poprvé nevznesla požadavek na Bašárovo odstoupení.
A jak uvádí liberální ekonomický list Kommersant s odvoláním na své zdroje, „Lidová fronta za změnu a osvobození“ počítá teď spíše s podílem na stávající, tedy asadovské moci, než na její konečné destrukci.
Mimochodem vůdce Fronty – bývalý Asadův hlavní ekonom – Qadri Džamil je absolventem Moskevské státní Univerzity (MGU).
A tak samotný fakt, že se schůzka koná v Moskvě, svědčí o sbližování postojů dvou významných stran syrského konfliktu. Takže pochybnosti o zprávě New York Times jsou zřejmě na místě.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas