Visegrád nám připomíná památná místa, která nalezneme na mapě střední Evropy. Zcela jistě nás napadne, že vedle Visegrádů či Vyšehradů můžeme hledat na mapě i Velehrady či Veligrady. Jsou to slovanské názvy, které označují sídliště, která hrála důležitou roli v historii středoevropských zemí. Tedy vedle maďarského Visegrádu, který leží na pravé straně Dunaje a tyčí se jako mohutný středověký hrad, máme i pražský Vyšehrad, který se se svými dějinami tyčí nad Vltavou, nalezneme také i v Bosně a Hercegovině Višegrad, který je na spojnici mezi městem Užice a Sarajevem. I on se rozkládá nad vodním tokem.

Maďarský Visegrád vstoupil do dějin především jako místo setkání panovníků českého krále Jana Lucemburského, uherského krále Karla I. Roberta z Anjou a polského krále Kazimíra III. Velikého. Tak jako jsme si jmenovali panovníky visegrádského královského setkání ve 14. století, nesmíme opomenout i roli uherského krále sv. Štěpána, muže, který dokázal svou zemi plně integrovat do tehdejšího uspořádání Evropy a jeho království mohlo tak hrát důležitou roli tzv. antemurale christianorum, tedy obrannou linii křesťanství před Osmanskou říší.

Pro nás, v současnosti, však hraje svoji roli uskupení čtyř států, které se rozrostly z původních tří království do čtveřice republik – České, Polské, Maďarské a Slovenské. Historicky můžeme hovořit, že jde o prostor svatovojtěšské misie. Pražský biskup sv. Vojtěch patřil k spoluautorům vize Evropy, která se tvořila na základě rozprav mezi císařem Otou III., remešským kanovníkem Gerbertem z Aurillacu - pozdějším papežem Silvestrem II., a polským panovníkem Měškem I. Konečnou formu dostává tato vize v Hnězdně na přelomu prvního a druhého tisíciletí a to již u hrobu sv. Vojtěcha.

Svatý Vojtěch je státním patronem Polska i Maďarska, přičemž u nás přenechal tuto roli sv. Václavu, který nastoupil jako první patron po zemském patronovi sv. Vítu, který úzce spojoval Prahu s Magdeburgem, tedy místem, kde sv. Vojtěch získal své jedinečné vzdělání a rozměr Evropana respektujícího onu typickou regionální svébytnost obyvatel Evropy. To bylo po pádu komunismu rozhodujícím momentem pro volbu Visegrádu s patronací sv. Vojtěcha, duchovního patrona středoevropského regionu, a můžeme říci, že se díky prezidentu Václavu Havlovi podařilo vdechnout duši středu Evropy bez nacionalismu, bez mocenských požadavků.

Visegrád je především duchovním a intelektuálním projektem, který nechce panovat, ale usměrňovat a spolupracovat na rozvoji těch zemí, které se vysvobodily ze jha sovětského komunistického impéria ovládaného bezduchými principy síly, policejní mocí a utlačující náboženský a intelektuální život. Toto rozhodnutí Václava Havla se promítlo také i do založení Nadace Vize 97, což nám připomíná milénium zavraždění sv. Vojtěcha, ale i symbol biskupské berly jako vlády ducha předávané v Praze vybraným laureátům.

Především pro Českou republiku tento krok znamenal skutečnou cestu k nalézání duchovní identity, která znamená vítězství osobnosti nad kolektivismem a bezuzdným a často sobeckým individualismem. Myslím, že právě v současné době, nejenom koronavirové krize, ale hluboké politické a kulturní anarchie, při ztrátě vizí a perspektiv, může se stát Visegrád a racionální spolupráce čtyřky jasnou výzvou ke směřování do budoucnosti.