Od mého dětství byla kněžská svěcení vždycky spojována se svátkem svatých apoštolů Petra a Pavla. Důvod proč se tato kněžská svěcení právě takto udílela je ten, že jednak končili studium mladí adepti kněžství a na druhé straně také nastalo období prázdnin, což byla výhodná doba pro realizaci přesunu duchovenstva. Protože tak jak to v životě chodí, tak jednak starší generace odchází na odpočinek, nebo na místa méně exponovaná a mladí musí zase postoupit. To znamená, že kaplani odcházeli na samostatná místa a na jejich místa přicházeli novokněží. Tato tradice se zachovává a jistým způsobem má také obdobné důvody jako měla před těmi sto nebo padesáti lety.

V současné době, narozdíl od mého kněžského mládí, jsou biskupské rezidence obsazeny, čili jednotlivá svěcení probíhají v jednotlivých diecézích. Na co se velmi často zapomíná je svěcení adeptů kněžství z řeholí a kongregací a nepodařilo se je po několik let připomínat jak Katolickému týdeníku tak také některým jiným médiím. V číslech nás tak trochu šidí o 40% novokněží. Je to někdy velmi zajímavé, protože v hlavním městě v Praze můžeme říci, že počet řeholních novokněží převyšuje počet pražských novokněží. Je to dáno tím, že v Praze často sídlí řeholní střediska –? opatství, provincialáty. Tímto způsobem nejsou tyto informace zcela přesné.

Kněžské svěcení v současné době prochází určitou změnou. My si musíme uvědomovat, když se díváme na počty kněží, novokněží, tak jsou to vždy určité vlny. Po první světové válce zely semináře prázdnotou. K tomu bylo mnoho důvodů: válka, padlí, nedostudovaní, zuřící španělská chřipka, ale také i odchody z římskokatolické církve. Rovněž podobná byla situace po druhé světové válce, kde naopak můžeme říci, že se semináře naplnili těmi, kteří byli v totálním nasazení, v emigraci a nastoupili také aby naplnili tyto řady. A pak přichází období komunistické diktatury, kdy je vlastně v České republice jediný seminář a to v Praze s teologickou fakultou, který byl na konci éry vlády Antonína Zápotockého na tlak ÚV vystěhován do Litoměřic. Ale tento seminář měl ještě jeden hendikep a sice ten, že velká část profesorů teologických fakult a seminářů byla ve vězeních, někteří odešli do emigrace, tak je museli doplňovat lidé, kteří si ponechali vzdělání a měli od kardinála Berana speciální dovolení. Jinak ovšem nad seminářem do roku 1965 vlastně visel zákaz studia ze strany episkopátu, který byl postupně v 60. letech odbouráván. Současná doba souvisí s kanonizací Sv. Anežky České a s návratem svobody a obnovy církevního života v našich zemích v prvním období to byl velký boom povolání a kněžských svěcení.

Současný seminarista a budoucí novokněz se vlastně musí ptát: co bude budoucnost? A to není jenom otázka tohoto mladého kněze, je to otázka často biskupa, ale je to také tázání těch, kteří ho připravují, ať jsou to už studenti anebo spirituálové. A my víme, že v současné globalizaci a v situaci po tzv. pandemii koronaviru či čínské chřipky můžeme říci, že se i v naší církvi vede určitá diskuze: co je vlastní povolání kněze?

Myslím, že je zapotřebí říci, že povolání kněze je neměnné. protože člověk zůstává člověkem. Jeho identita vytváří kontinuitu, je to jistá stálice, která prochází dějinami. To neznamená, že by člověk nepodléhal kulturnímu a civilizačnímu vývoji. Ale i dnešní člověk musí vést určitý zápas o vnitřní harmonii mezi poznáním, ale také sebeovládáním, tedy je to rozum, vůle. Jsou to i jeho emoce. I dnešní člověk je překvapován a prožívá své chvíle nadšení, prožívá své chvíle zklamání, určitých bolestí, určitých nejistot. Tak procházela každá generace. Ale myslím, že je tu také opravdový přívalový déšť, který znamená příval informací, nových ideologií, ale i určitým způsobem jistou pluralitu náboženského života, protože se pohybujeme napříč mnoha směry a názory. V této situaci i ti, kteří mají vést budoucí kněze i ti jsou takto zneklidňováni.

A tak slyšíme mnohé vize, které říkají: kněz už nemá být jenom ten, který se věnuje svátostnému životu, kněz má být především ten, který doprovází každého v duchovním životě, dozvídáme se, že hlavní je přednášková činnost, je zde kategoriální pastorace. Každý z těchto proudů si všímá určité parciální části, která patří ke kněžskému životu. Ale kněžství je jedno, a to je kněžství Ježíše Krista, jediného kněze Nového Zákona. Je to kněžství Církve a je to stálé prostředkování mezi člověkem a Bohem, mezi Bohem a člověkem. Jestliže by kněžství ztratilo tento rozměr, pak je zbytečné, pak na jeho místo nastoupí psycholog, sociolog, inženýr lidských duší, sociální pracovník, lékař, anebo i stavitel, architekt. To všechno jsou obory s kterým se kněz ve svém životě setkává tak jako se s nimi setkávají i ostatní lidé a s kterými se také setkává i současná Církev.

A proto přeji novokněžím jak diecézním, tak řeholním, ať jsou české národnosti, nebo i jiné národnosti, aby si opravdu uchovali ono vědomí kněžského povolání, protože je povolal Bůh, tedy povolal je ten, který staví most. A my v křesťanství nestavíme mosty zezdola nahoru, ale Bůh je skutečnost, která se prolomila shora dolů k nám. Samozřejmě, že to slovo shora nebo zdola v případě zeměkoule není také úplně jednoznačné, ale víme, že slovo nebesa, shora, znamená kategorii duchovní, kategorii Boha, který JE a který je definován jako Duch. Ale také je definován jako společenství Nejsvětější Trojice, tedy ne do sebe uzavřený samotář, ale Ten, který sám ve svém vnitřním životě, je rámcem tohoto společenství, jež nazýváme analogicky Otec, Syn a Duch Svatý. Jsou to vlastně tři, kteří žijí jeden pro druhého a společně, a s tím také vyzařují ten život, který pak nazýváme láskou. A proto kněžství není možné v uzavřenosti, ale vždy musí mít rozměr vztahu Bůh –? člověk a člověk –? Bůh. Křesťanství, které je vyjádřeno křížem nemůže existovat bez vertikály, ale křesťanství má také horizontálu. A tato horizontála od člověka k člověku pak dává nové formy, anebo také formy, které narůstají anebo zanikají tak jak je potřebuje ten druhý člověk.

Toto je mé přání novokněžím k nastávajícím kněžským svěcením ať už budou na našem území, nebo v zahraničí.

+Dominik kardinál Duka

Zdroj: dominikduka.cz