Prostě nepatří k všednímu provozu, přesahují člověka. Posvátné jako by bylo zároveň nedotknutelné. Bývaly časy, kdy i zloděj se zarazil před prostorem chrámu a nekradl v něm. Eliade je přesvědčen, že s průmyslovou revolucí přichází určitá „desakralizace“, čili zeslabení vědomí posvátnosti. Přestává být posvátné nejen místo bohoslužeb, ale i život sám.

Pro nás ve střední Evropě je určitě nejlepším příkladem posvátného prostoru kostel. Víme, že byl natolik nedotknutelný, že se do něj nesmělo vstupovat se zbraní, dokonce poskytoval azyl, tedy útočiště těm, kdo prchali i před světskou spravedlností. Ale abychom se nemýlili, takový člověk musel projevit pokání a jeho útočiště v kostele znamenalo, že na něm nelze vykonat akt okamžité pomsty a že se vytváří prostor pro vyjednávání.

Všem, kdo dočetli až sem děkuji za trpělivost, protože se konečně dostávám k jádru svého blogu. Nepovažuji chrám za místo politických demonstrací, násilného projevování názorů či exhibic těch, kdo jsou přesvědčeni, že musí být viděni. Chrám má sloužit bohoslužbě. Je to posvátný prostor, který náš běžný profánní prostor otevírá směrem vzhůru, k Bohu, k nebesům. Zajisté i v něm mohou zaznít přímluvy za mír, proti válce, proti útlaku. Ovšem jen jako součást bohoslužby. Proto jsem vždy považoval a považuji posvátný prostor kostela za nedotknutelný. Ten, kdo v něm chce demonstrovat své názory tancem před oltářem, vyvěšovat transparenty či zmocnit se slova k prosazení vlastních politických názorů je znesvětitelem tohoto prostoru.

Žel, vědomí výlučnosti kostela se smazává. Pro mnohé je to jen jedna z dalších možností zviditelnění. Věřím však, že i díky našim modlitbám mohou takoví lidé prohlédnout a shledat, že se jim v kostele dostává klidu, harmonie, že se otevírá nová dimenze jejich života. Kostel totiž není, při vší úctě, ani kulturní dům, ani parlament. Je to místo rozhovoru s Bohem, místo ticha, kde lze uprostřed hluku světa zaslechnout jeho tichý hlas. Ten, který k nám promlouvá právě o Vánocích poselstvím lásky.