„Odhodlal jsem se dojít až do konce strachu."

Tato slova citovaná z Maxima Gorkého, čteme v úvodní části básnické skladby Hirošima, jednoho z dlouhé řady veleděl sepsaných Františkem Hrubínem. Narodil se 17. září 1910, zemřel 1. března 1971. Za těch krátkých šest dekád života napsal patnáct básnických sbírek, dvě prózy, tři divadelní hry, řadu knížek pro děti a dalších děl. A přece, kdybyste se dnes zeptali běžného člověka, neřkuli školních dětí, patrně si jen málokdo vybaví ve spojitosti s jeho jménem víc než Vávrův film podle poémy Romance pro křídlovku, a starší generace možná vzpomenou na hru Srpnová neděle a poémy Jobova noc a Hirošima. Samozřejmě, je to vůči celému obrazu tvorby Františka Hrubína velmi nespravedlivé, ale kde hledat spravedlnost ve světě „který neví o předurčenosti k řemeslu Zpěv“, jak napsala pro změnu ruská básnířka Marina Cvetajeva. Básník je a zůstává vždy sám. Dotýká se světa slovy, nabízí je budoucímu čtenáři. Jenomže čtenáři básní vymírají. I to je důvod, proč dnes připomenout jednoho z největších básníků, které dalo naší zemi minulé století.

Hrubín se sice narodil v Praze na Královských Vinohradech, ale útlé dětství prožil v posázavských Lešanech, rodišti jeho matky, otec totiž narukoval do první světové války. Tato nevelká obec se Hrubínovi stala celoživotní inspirací: sem umístil svá díla Romance pro křídlovku, Zlatá reneta a samozřejmě poému Lešanské jesličky. Studoval pak na několika pražských gymnáziích, neúspěšně se potýkal s filosofií na univerzitě, pracoval jako knihovník, po válce pak až do konce svých dnů byl spisovatelem na volné noze. Když si vezmeme, že jeho tvorba byla průběžně (zejména po roce 1948) provázena obdobími zákazů, asi to nebyl život materiálně bohatý. Jenomže jsou věci podstatné a nepodstatné. Hrubínovu básnickou i lidskou charakteristiku vtělil do slov F. X. Šalda už při vydání jeho prvotiny, sbírky Zpíváno z dálky (1933): „Tichý extatik, který vidí, co uniká jiným: barvy a tóny ultrafialové, marnivý melodik, tím marnivější, že melancholický zpěv jeho krve láme do zajíknutí touha po duchovosti a lítost nevykoupení." Tato slova dobře vystihují celoživotní povahu Hrubínovy tvorby – stál nehnutě jako stoletý strom mezi dvěma póly: touhou po útěše, zpravidla vyjádřenou návraty k přírodě a k zemi, k níž neodmyslitelně patřil, a vědomí konečnosti a zmaru, který jej ostatně provázel v klíčových okamžicích, stejně jako celou jeho generaci – od Nezvala po Závadu, Halase, Holana či Seiferta. Z této řady nesmrtelných básníků byl nejmladší, ale neméně osobitý. I proto vůči němu i zkušenější autoři leckdy hleděli s úctou.

Na rozhraní naděje a marnosti

„Ach, Čechy krásné, Čechy mé! / Obraze rámu prastarého, / kolikrát vytrhli tě z něho, / že odprýskaly barvy tvé / až po tmu hrobů.“

Konec druhé světové války zastihl Hrubína v prazvláštním, ale pro něj typickém a celoživotním paradoxu. Na jedné straně radost z konce umírání, na druhé straně obava z traumat budoucích. Radostnějším plodem tohoto okamžiku byla poéma Jobova noc (1945), z níž pochází i onen (jisté části populace dobře známý) refrén svrchu citovaný. Ale jen o tři roky později píše svou Hirošimu. Memento nad mrtvými, křik volajícího na poušti, který mizí v neodvratném tichu plném hořkosti a hrůz. Píše: „Poprvé ve mně/ rozvěsil se led./ Od klína k hrdlu/ zamrzám - /a cítím, cítím teď:// až k nebi zledovatím,/ hvězdy jak rybky ve mně zamrznou/ a v ledu průhledném/ víření světa strne."

Hirošima se stala rozbuškou kádrovacího povyku různých Ladislavů Štollů a jiných sekerníků vyžadujících ideologickou jednoznačnost a poslušnost komunistické myšlence i praxi. Není divu, že za Hirošimou následovalo devět let publikačního ticha (obdobně pykal za svou Píseň o Viktorce z roku 1950 i Jaroslav Seifert). Návrat na scénu pro Hrubína (i pro Seiferta) nastal na 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů (1956). Hrubín tu naprosto nepokrytě napadl Štolla, zastal se vězněných autorů (třeba Jiřího Koláře), volal po jejich návratu do literatury. Klíčem k jeho postoji jsou slova: „Básník v sobě hloubí co největší prostor pro svobodu. Čím více prostoru pro svobodu vyhloubí v sobě, tím více prostoru pro ni dobude i vně, svému národu, svému lidu, a geniální básník celému lidstvu. Svobodou myslím stav, v němž se člověk ocitá zbaven pověr. Pověry nejsou jen vrozené, získané výchovou, ale i proklamované a vnucované. Pověrou nejsou obetkány jen příroda a její živly, jen lidská přirozenost, ale též osoby, lidská zřízení a lidská činnost. Lidstvo, co je lidstvem, přemáhá pověru na každém kroku svého vývoje.“ A dodává ještě, tehdy velmi kacířsky: „Co chce lid na poezii? Oslavování? Deklamování? Heslování? Nikoli! Chce, aby mu ukázala, kudy uniká život.“ Není divu, že zatímco Literární noviny, vydávané ještě během II. sjezdu Svazu československých spisovatelů, příspěvky Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta zveřejnily, Literární noviny z 20. května 1956, shrnující obsah celého sjezdu, už nikoli.

Život, který nelze vymyslet

Jen díky lehce rozvolněné atmosféře doby po pádu Stalina z neochvějného piedestalu se Hrubín mohl vrátit. Nastala nejúrodnější dekáda jeho života a práce. Vydal Srpnovou neděli (1958), kterou v Národním divadle režíroval Otomar Krejča a v roce 1960 zfilmoval Otakar Vávra, Křišťálovou noc (1961, opět inscenováno O. Krejčou), Zlatou renetu (1964), jedno z prvních českých děl opravdu otevřených a kritické reflexi podrobujících dobu stalinismu. Také Zlatá reneta byla předlohou filmu O. Vávry (1965). Kdo jej viděl, těžko zapomene na fascinující herecké výkony Slávky Budínové jako fanatické komunistky a Karla Högera jako muže, jenž na prahu stárnutí hledá v místě svého dětství svou minulost a také důvod k další cestě po tomto světě. Zde zazní ona ikonická věta: „Doufal jsem, že za mě někdo vymyslí život." Pomyslnou tečkou za touto sérií byla sbírka Černá denice (1968), jejíž obsah a ladění si lze snadno dovodit už z názvu a roku vydání, a také vrcholný opus, poéma Lešanské jesličky (1970). Návrat zpět ke kořenům a předzvěst blížící se osudové pointy. S jistou určitostí lze říci, že se o ni Hrubín sám tak trochu přičinil. Jeho alkoholová období, která zpravidla končila u primáře Skály v nemocnici u Apolináře, se stala pověstnými.

Pravda poezie

Ani po smrti nenechal Hrubín své nepřátele a staronové aparátníky v klidu. Vladimír Karfík, někdejší šéfredaktor Literárních novin, tomu věnoval tuto příkladnou vzpomínku: „Mám v živé paměti rozloučení s básníkem v březnu roku 1971, obavu rodiny, že si okupační režim národního umělce oficiálním státním pohřbem přivlastní aspoň po smrti. Zabránil tomu Vilém Závada, který se s přítelem v Rudolfinu rozloučil. A uložení do hrobu na vyšehradském hřbitově, kde zdálky náhle zazněl hlas křídlovky. Ovšem i groteskní výjev: když k hrobu přistoupil kněz, ministra kultury Brůžka se zmocnil takový děs, že hleděl co nejrychleji zmizet. Ale kudy, když mezi účastníky nebylo skulinky? A tak jsme přihlíželi, jak státní ministr odtud skáče přes hroby jako Ďábel ve strachu před svěcenou vodou. Symbol strachu před pravdou poezie nemohl být silnější.“

František Hrubín patří k těm nemnoha autorům, kteří zůstanou v nejvyšších poličkách českého písemnictví, i kdyby jej už nikdy nikdo nečetl, ačkoli to snad není ani představitelné. Drobné ostrůvky pozitivní deviace v podobě čtení veršů se vždy znovu vynořují, jen je jich méně a jsou tišší a neviditelnější. Poesie už netvoří dějiny, ale snad ještě pomáhá utvářet to lepší v nich. Proto snad na závěr této připomínky patří kousek naděje, z níž živil své básně i František Hrubín.

„Než všechno opustím, kéž mě strhuje zas/ to, čím jsem dosud žil, dějů kovový hlas/ a radost hluboká z díla rvaného smrti,/ náklonnost k člověku, který okovy drtí,/ a touha, z které jsem tento vroucí zpěv psal,/ vždy znovu přemoci těžký ze smrti žal,/ kéž strhuje mě zas láska k životu…“