Dne 26. 8. t.r. vyšel v Parlamentních listech rozhovor s Josefem Döllnerem pod názvem „Velmistr křížovníků Šedivý neslouží Bohu, ale mamonu. Je špatným knězem. Nesnáší Němce a poškodil česko-německé vztahy, říká církevní aktivista z Německa“.

Protože jsem nejen sám přímo na Chlumu Svaté Máří za minulého režimu působil, ale byl tu v určitém duchovním vyhnanství i můj dominikánský učitel P. Metoděj Habán OP, rád bych se vyjádřil k některým tvrzením v onom rozhovoru. Především – a tím bych začal i skončil- bych rád připomenul, že probíhá vizitace, čili kontrola hospodaření a duchovního života celého řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Tato vizitace kontroluje ekonomiku, stanovy, jednání vedení řádu a mnohé další záležitosti a podílejí se na ní čtyři důvěryhodné osobnosti. Já sám jsem pověřen příslušnými vatikánskými úřady, abych podal potom jejich souhrnnou zprávu do Říma. Myslím, že teprve v té chvíli nabudeme plastičtějšího obrazu o celém dění v tomto jediném českém řádu, který založila svatá Anežka Přemyslovna. Do té doby považuji za předčasné jakákoli razantní hodnocení jak činnosti, tak především osobních vlastností zúčastněných.

Jistě v prvé řadě patří velké poděkování panu Josefu Döllnerovi za jeho velkou a obětavou práci, v níž navázal na své předky a vztah právě k celému baroknímu areálu na Chlumu Svaté Máří. Jeho činnost se stala mimořádně vzorovou i pro nově obnovené vztahy Čechů a Němců, kteří museli odejít z českého pohraničí. Několikrát jsem se s ním osobně setkal a povzbuzoval jej v jeho záslužné činnosti a vyjádřil mu pochopitelně i své poděkování.

Nepovažoval bych však za úplně šťastné hodnocení bývalého velmistra P. Kopejska, či současného velmistra křížovníků P. Šedivého. Každý z nás máme svůj přístup k řešení problémů, každý z nás děláme chyby a každý z nás vzbuzujeme sympatie a antipatie. Dovedeme-li se usmiřovat a odpouštět si vzájemně historické viny, měli bychom přijmout dobře míněná gesta smíření i jako jednotlivé osoby.

Někdy se stává, že z neznalosti či horlivosti se můžeme dotknout třetí osoby. Kupříkladu každý církevní řád má svého ordináře, tj. člověka, který má plné duchovní kompetence – v diecézi je to biskup, generální vikář apod., v řádech jsou to představení – opati, velmistři apod. V případě Křížovníků s červenou hvězdou je to velmistr. Ten je odpovědný nejen za řeholní větev řádu, ale i za laická sdružení, tzv. terciáře, tj. laiky, kteří jsou dobrovolně zavázáni žít duchovní život v intencích zakladatele řádu. Těžko může vzniknout byť na území jiného státu podobné laické sdružení bez souhlasu právě tohoto ordináře.

Nechci tím rozsuzovat či posuzovat komplikované vztahy, jen ukázat, že skutečnost je někdy mnohem barvitější, než jednostranný pohled na ni. Pokusme se pokračovat společně v dobrém díle, které již přineslo viditelné plody a berme si příklad ze svaté Anežky Přemyslovny, která proslula i jako smiřovatelka svých příbuzných.