Nedávno světové agentury upozornily, že bude možné pozorovat zvláštní jev. Sluneční kotouč bude zakryt malou hvězdou Venuše, která přes něj jakoby poputuje. Zvláštnost a jedinečnost tohoto jevu spočívá i v tom, že se bude opakovat až za dalších 105 let. Řada lidí se rozhodla, že si takovouto podívanou nenechá ujít, a ráno si přivstala, aby na našem území tento jev viděla.

Daleko více lidí, byť by se chtěli také podívat, si spočítalo, že ráno je na vstávání moc brzy a hrozí riziko, že bude zataženo nebo mlha a ze senzačního pozorování nebude nic. Konec konců, i kdyby všechno vyšlo, podívám se na to raději na internetu, řekli si mnozí.

Je tu zřetelné napětí mezi lidskou pohodlností, nechci přímo říci leností, a touhou po silném zážitku. Dnes se naplno projevuje tato druhá touha v zážitkové turistice či zážitkové gastronomii. Přátelé nám třeba k narozeninám zaplatí možnost, abychom den prožili jako popeláři nebo kominíci. Případně můžeme skočit padákem z letadla nebo vystoupat na nebesa v balónu.

Sám jsem se onehdá stal „obětí“ této touhy: jeden dobrý člověk se rozhodl, že mne „daruje“ svému příbuznému k narozeninám. Je to sice lichotivé pomyšlení, ale nejsem si docela jist, jak by obdarovaný takový „dáreček“ přijal.

Důležité je, že po zážitcích se prahne dnes i v duchovním životě. Chtěli bychom prožívat intenzivní pocity, vidět zázraky, zažít opravdu něco božského. A býváme zklamáni, když náš duchovní život probíhá jaksi obyčejně, normálně, bez vzrušení, bez hlasů andělů a otevřených nebes.

Možná na to jdeme trochu špatně. Měli bychom spíš hledat zázraky a žasnout právě nad „obyčejnými“ květy na louce, nad darem nesamozřejmého přátelství či lásky. Nechci být moralista, ale snad by neuškodilo občas projevit vděčnost, že žijeme se střechou nad hlavou, s plnými talíři a v míru. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.