Barokní „memento mori“ – tedy „pamatuj na smrt“ – je připomínkou, kterou by naši současníci asi označili za církevní zpátečnictví a tmářství. Nač si připomínat jedinou jistotu, která nás všechny bez rozdílu stejně potká?

Kult mládí je dnes na každé stránce časopisu, ve všech sdělovacích prostředcích. I starci a stařenky chodí na plastické operace, zběsile cvičí a vůbec předstírají, že něco tak morbidního, jako je smrt, s nimi nemá nic společného. Jako bychom smrt spolu s náboženstvím zahnali kamsi do soukromé sféry, o níž se v podstatě nemluví. Tedy smrt vlastní.

Smrt druhých, je-li patřičně okořeněna zajímavými okolnostmi, se stává bezmála veřejným majetkem. Už ani veřejnoprávní média se po těch bulvárních nezdráhají ukazovat smrt v detailu. Po internetu kolují zarážející videa poprav, a to nejen letitých krutovládců, ale i běžných odsouzenců z některých zemí. Odborníci v těchto případech mluví o pornografii smrti ve veřejných médiích.

Vždycky tomu tak nebývalo. Odchod z tohoto světa byl vlastně něčím, na co se soudný člověk měl celý život připravovat. Proto ono „memento mori“: pamatuj, že zemřeš, nevíš dne ani hodiny, chovej se tak, jako by to mohlo přijít každou chvíli.

Správný člověk ke smrti vlastně uzrál. Na konci života byl provázen svými nejbližšími a knězem. Rozloučil se se všemi, vyrovnal se ve svém svědomí a požádal o odpuštění ty, kterým ublížil. Smrt byla nedílnou součástí domácího života, neodsunuta do anonymních sterilních prostor s přístroji a hadičkami. Byl čas rození a čas umírání, čas radosti a čas truchlení.

Nějak se mi zdá, že času máme už tak málo, že nedovedeme ani truchlit, ani se pořádně radovat. Je docela možné, že radost ze života, z přátelství a lásky je o to mocnější, oč více si jsme vědomi křehkosti života, nesamozřejmosti lásky a ohraničenosti našeho pozemského putování.

Publikováno se souhlasem vydavatele.
Zaznělo v pořadu Českého rozhlasu Glosa Dominika Duky.