Nejobydlenějšími místy na světě jsou hřbitovy. Teprve když je navštívíme, uvědomíme si, že je tu řada generací našich předků, z nichž někteří mají jména na náhrobcích, většina však odpočívá v jakési anonymitě věků. 

Alespoň jednou za rok si většinou připomínáme, že nás skrze staletí propojuje s našimi dějinami řada osob, jejichž vlastnosti jsme v té či oné míře zdědili, k nimž patříme. Na takzvané „dušičky“, což je církevní připomínka všech věrných zesnulých, chodíme na hřbitovy, nosíme tam květiny a stojíme v tichém zamyšlení či modlitbě.

Bývá zvykem právě v této době spustit lamentace o zlodějích, kterým není nic svaté. Kteří drancují a plundrují i hřbitovy a náhrobky, aniž dbají na etiku či bolest pozůstalých, kteří nacházejí zničené památky na své zesnulé. Snad největší pohromou jsou zmizelé urny, zatímco o osudu popele nebožtíků se můžeme jen dohadovat.

Rád bych tentokrát připomenul krásu našich hřbitovů, ne jejich zanedbanost, ne lhostejnost, s jakou přistupují mnozí ke svým zesnulým předkům. Existuje dokonce několik knih, které nás našimi nejznámějšími hřbitovy provázejí. Poukazují na hodnotná umělecká díla, na náhrobky od renomovaných sochařů, na architektonicky zajímavé hrobky a další pamětihodnosti.

Vždyť procházka hřbitovem nemusí být jen jakousi podivnou morbidní zábavou, ale připomínkou souvislostí. Nemusí to být jen Slavín, který je pln slavných jmen výkvětu našeho národa. Procházím-li hřbitovem, žasnu často nad péčí a umem, s nímž se kdysi lidé starali o své drahé zemřelé.

Kéž bychom i dnes, kdy nestavíme honosné hrobky, dokázali našim zesnulým postavit krásný pomník ve své paměti, pomník modlitby za pokoj jejich duše. Ono „memento mori“, barokní „mysli na smrt“, je totiž velmi zdravou relativizací našich často zbytečných půtek a hádek. I my se jednou k našim blízkým přidáme a věříme, že závěrečné setkání bude setkáním všech, kdo dokázali skutečně milovat. Bůh je totiž láska. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.
Zaznělo v pořadu Českého rozhlasu Glosa Dominika Duky.