Volby přece kdysi vyhrál i takový Hitler, takže volby nejsou všechno. Tedy volby jsou sice v demokracii všechno, ale jen potud, pokud nezvítězí nedemokracie. Co je na tom složitého, že.

No, ono to s tím Hitlerem bylo trochu jinak. V době prvních parlamentních voleb roku 1933 byl už Adolf Hitler kancléřem, držel ohromnou moc, a volby tak proběhly v jeho režii. I tak v nich nezískal většinu. Tak přitvrdil, zakázal mnohé strany, vyhnal některé poslance ze sněmu a uspořádal o pár měsíců volební reparát, při kterém už většinu získal, a to před devadesát procent, jak se u takových režimů sluší a patří. Pak už volby nepotřeboval.

Na ony německé volby tak lze těžko odkazovat jako na volby, které vyhrál ten špatný, ale jako na špatné volby. A to je rozdíl. Podobně jako u nás v roce 1946 vyhráli komunisté, ale to bylo v době limitované demokracie, kdy kandidovat směly jen čtyři strany.

Takže v demokracii volby špatně dopadnout nemohou. To by totiž byly už předem volby nedemokratické, s cinknutými vstupními volebními pravidly. Ne volby pod všelijakým vlivem propagandy, lží či kdovíjak placených kampaní. To vše v různé míře lze najít snad u všech voleb ve všech demokratických zemích v dějinách, jak o tom ostatně zpívá i Werich v písni Babička Mary. Ale volby s předem pokřivenými pravidly, to je přece něco úplně jiného. To už nejsou demokratické volby a jejich výsledek tak lze právem napadat nebo zpochybňovat. Nebo raději žádat jejich odložení. Nebo zrušení. A ne čekat na výsledek, a až když to eventuálně dopadne „špatně“, hledat záminku, jak je zneplatnit.       

Ústavní soudy jsou prý institucí nad institucemi. Nemají je sice všude na světě (někde plní část jejich role soudy nejvyšší), ale tam, kde je mají, mohou občané spát v pocitu bezpečí, že o demokracii je postaráno. Tak to alespoň chápe i předseda českého Ústavního soudu Josef Baxa, který před pár dny připustil, že pokud by se situace kolem podzimních voleb do Poslanecké sněmovny „eskalovala za hranice zhroublých mravů“, Ústavní soud by prý neodvracel tvář.