Mám-li začít své vzpomínky na Karla Otčenáška, tak naše první setkání jsem absolvoval v uniformě vojáka základní služby. Byl jsem si od něj vyžádat souhlas, zda bych mohl nastoupit do litoměřického kněžského semináře. Ani ve snu mě nenapadlo, že jednoho dne budeme úzce spolupracovat a žít pod jednou střechou biskupství v Hradci Králové, kde jsem se po něm ujímal vedení diecéze.

Jedním z největších projektů, který otec arcibiskup začal, byla oprava někdejší jezuitské koleje a vybudování vzdělávacího centra diecéze s názvem Nové Adalbertinum. Navázal tak na dílo našeho předchůdce, biskupa Brynycha. Vzdělávání a péče o věřící se měla dít v široké škále od kléru po laiky, neměla být soustředěná na jednu skupinu. Proto se otec Karel upnul na možnost získat budovu za jednu korunu a s pomocí věřících s diecéze, našich přátel ze švýcarského kantonu Thurgau, diecéze Solothurn a z nadace Kirche in Not, ji opravit a uvést do života. Věděl dobře, co dělá. Byl to doyen biskupské konference, znal život Církve ve svobodné společnosti, za druhé světové války i v totalitě, kdy jej zažil do hořkých konců zašlapání člověka a pádu lidské důstojnosti. Věděl, co Církev potřebuje a bude potřebovat. Nejstarší biskup dokázal vytýčit nejmodernější program pro Církev v naší zemi, v královéhradecké diecézi. Nikdo jsme v té době netušili, že vznikne v Hradci Králové univerzita a některé kádry i katedry vzejdou právě z Adalbertina.

Rád vzpomínám na nástup otce Karla do úřadu. Byl historicky jedinečný a nikdy se asi nebude opakovat. Byl u toho prezident republiky Václav Havel a další představitelé státu, kardinálové Lustiger, Meisner, Groer a Gulbinowicz. Nikdy v této zemi nezažil nastupující biskup takovou slávu.  Otec Karel si postěžoval, jak je biskupská berla těžká. Vzpomínám si, jak mu na to Jean-Marie Lustiger řekl: „Počkej tak za rok, Karle, jak teprve ztěžkne, že ji sotva uneseš.“  Na otci Karlovi jsem pak mohl poznat, že ta paráda biskupského úřadu je jen vnější pozlátko, a že ta tíha služby tak zářivá rozhodně není. Je to podobné jako s vojáky. Mají sice parádní uniformy, ale cvičení i boj se vede v blátě a maskáčích.  To mi dal Karel Otčenášek poznat a mnohokrát jsme o tom hovořili. Stal se mi vzorem, učitelem a jsem Pánu Bohu vděčný, že jsem mohl jít v jeho šlépějích v rodném kraji.

+ Dominik kardinála Duka OP
arcibiskup pražský a primas český