Ve zkratce řečeno, trh je vystrašen z významného převisu nabídky nad poptávkou v následujících měsících. Na jednu stranu k tomu přispěla Trumpova administrativa rozvolněním původně „nejtvrdších sankcí v historii“ na Írán, když udělila výjimky na dovoz íránské ropy. Na druhé straně zde máme podstatné navýšení těžby jak od Saúdské Arábie (10,7 mil. barelů denně), tak i Ruska, které dokonce těží na post-sovětském maximu (11,4 mil. barelů denně).

Nejpozoruhodnější je však růst těžby ve Spojených státech, kde probíhá druhá vlna břidlicové revoluce. Především díky ní se USA staly po více než 40 letech opět největším producentem surové ropy a v tomto roce budou samy s to uspokojit celý přírůstek globální poptávky po ropě (přibližně 1,5 mil. barelů denně).

Právě nejistota ohledně kondice globální poptávky je přitom druhým faktorem, který ropnému trhu nedá spát. Nejenže dynamika globálního růstu zpomaluje, ale stále živé je i téma obchodního konfliktu nebo všudypřítomných problémů rozvíjejících se trhů (Turecko, Argentina apod.). V neposlední řadě je pak na stole i otázka zpomalující čínské ekonomiky. Její role je přitom - z pozice největšího importéra ropy na světě - klíčová, a to nejen pro ropu, ale komoditní trhy obecně.

Aktuální situace tak až nápadně připomíná rok 2014, kdy odstartoval jeden z největších kolapsů cen ropy v historii. Saúdská Arábie se tehdy rozhodla hájit vlastní tržní podíl na úkor cen, a tak produkci oproti očekávání navýšila. Teď stojí opět před stejným dilematem – chránit tržní podíl, nebo cenu ropy? Poslední – ne zrovna pozitivní – zkušenost může sloužit jako varování. Nakonec, Saúdská Arábie již signalizovala ochotu omezit těžbu a prodloužit úspěšnou kooperaci s Ruskem. Vzhledem ke kolabujícím cenám však bude potřeba artikulovat dostatečně kredibilní závazek. Tím by nemělo být nic jiného než pokles těžby minimálně o 1 mil. barelů denně, a to již na prosincovém jednání států OPEC+ ve Vídni.

Dominik Rusinko
finanční analytik