Strýc Michal nemohli dlúho umříť. Tetku Rozáru to už hnětlo, byla z teho létáni po dědině celá uřícená. Kúpila hromničku, kus uzeného a flašu slivovice pro pohoštění súsedú po pohřbu, u pana farářa dohodla termín zádušní mše, u mistra Jurajdy objednala výrobu rakve a dohodla, aby jeho tovaryš Ludva přišel Michala po poledni změřiť do tzruhly. Když sa vrátila domů, zjistila, že sa Michal ešče šúlá po izbě okolo stola. „Michale, honem do postele, dyť umíráš“, napomenula ho Rozára. “Za chvílu ťa příde Ludva měřiť do truhy, tak ticho lež na posteli“. Ešče dyž ho Ludva měřil na délku, Rozára ho komandovala: „Natáhni nohále, ať ti potem není truhla krátká“. Večer zapálila Michalovi u postele hromničku a sama ulehla ke spaní. Dyž sa ráno probudila, uviděla, že Michal ešče slabě mžúrá očima. Rozára ho naposledy napomenula: „Michale dělaj, hromnička už dohořívá“.

(Dobový valašský vtip v místním časopise „Dolina Urgatina“, 1946)

Karlovický dřevěný kostel se hřbitovem

I jako děti jsme věděli, že ten či onen soused právě umírá a dotyčný dům jsme jenom tiše obcházeli¨. Pohřeb zařizovali příbuzní, v případě úplně osamělých seniorů bez příbuzných solidární sousedé. Nebožtík vystavený v rakvi zůstával ve svátečně uklizeném pokoji až do dne pohřbu doma. V našem okolí nikdy nenastal případ, že by náklady na pohřeb některou chudou rodinu finančně zruinovaly. I vyslovený osamělý chudák měl zajištěn důstojný pohřeb. Když jednou zemřel takový osamělý starý pan B. v našem sousedství, otázal jsem se otce (který jako truhlář vyráběl pro své okolí na zakázku i rakve), kdo zaplatí rakev pro dotyčného pána. Otec mne poučil, že v takovém případě se sluší, aby rakev vyrobil zdarma a jeho tovaryši také nebudou požadovat výplatu za přesčasovou noční práci. Také ostatní potřebné úkony proběhly v režii sousedů. Ženy ze sousedství vyžehlily sváteční oblek a košili nebožtíka, chlapi ho v dřevěných neckách v teplé vodě vykoupali, oholili a oblékli do rakve. V den pohřbu se s předstihem dostavil k domu nosič kříže a zároveň modlitební předříkávač, který se „realizoval“ předříkáváním několika modliteb ve shluku sousedů před domem nebožtíka. Dostavili se také muzikanti ze sousedství, kteří rovněž zahráli zdarma smuteční pochody během pohřebního průvodu. Pohřebního vozu nebylo zapotřebí, v nesení rakve na hřbitov na ramenou se střídali chlapi ze sousedství. Rovněž místní farář své úkony s kropenkou svěcené vody nad hrobem nebožtíka provedl bez nároku na obvyklou odměnu.