V současné době celoplošné karantény, spojené se zákazem vycházení z domů kromě cest do zaměstnání a nezbytných nákupů, povinnost používat mimo domov roušky a další omezení, většina občanů drastická omezení chápe jako nutné pro ochranu jejich zdraví a  života a ani opoziční politici v této situaci na vládu nijak zákeřně neútočí. Ke kritice opatření vlády a především ministra zdravotnictví je ale nutno dodat, že na rozdíl od jednání tchajvanské vlády, která m.j. včas zajistila pro své občany dostatek ochranných pomůcek, jako respirátory a testovací sady na koronavirus, naše vláda se v tomto směru opozdila a má se za co kát.

Rozhodující roli v zanedbání ochrany našich občanů před novým koronavirem sehrál především ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Na příkladu tohoto mladého ministra se dá názorně demonstrovat, jak se liší skutečný politik od kariéristy a jaký je zásadní rozdíl mezi pojmy riskovat a hazardovat. Skutečný politik v případě kritické situace ve společnosti neváhá riskovat svou kariéru radikálním funkčním  rozhodnutím a je ochoten přijmout následky, bude-li jeho rozhodnutí následně označeno za nesprávné a ekonomicky škodlivé. V případě pana Vojtěcha bylo jasné, že ve skladech státních hmotných rezerv je naprosto nedostatečný počet respirátorů a roušek a že je nutné tyto okamžitě v miliónovém množství doplnit. Pan Vojtěch se neodvážil dát okamžitý pokyn k pořízení těchto ochranných prostředků a riskovat, že bude za obejití zdlouhavého úředního postupu a „zbytečných“ nákladů kritizován a možná i trestán, a raději svou nečinností hazardoval se zdravím a životy svých spoluobčanů. A to v době, kdy rychlý a levný nákup ochranných prostředků v zahraničí byl ještě možný. Jak následné události ukázaly, těžké ekonomické důsledky Vojtěchovy nerozhodnosti se již projevily a náš stát musí příslušné ochranné prostředky kupovat např. z USA až za desetinásobek původní ceny a budoucí ztráty na životech především občanů seniorského věku v důsledku jejich nedostatku ještě nejsou známy. A příslušnou práci za ministerstvo zdravotnictví muselo nahonem převzít ministerstvo vnitra. A nikdo již nesejme částečný podíl odpovědnosti ani z premiéra Babiše, který na význačný post ministra dosadil politického jelimánka bez odborných znalostí, se základní kvalifikací zpěváka a televizního šoumena, který ve chvíli, kdy měl udělat zásadní rozhodnutí, zbaběle váhal. Omluvou panu Babišovi budiž, že v té době nevěděl, že bude brzy z láhve vypuštěn džin, zvaný koronavirus SARS  CoV-2, a současná populace se s ním bude muset začít naučit žít.

Pokud jde o použití ochranných prostředků, z technické podstaty věci vyplývá, že jediným skutečným účinným prostředkem pro jejich uživatele jsou pouze respirátory s dostatečnou schopností odfiltrovat částice velikosti viru, a ne ústní roušky, které sice částečně chrání pouze okolí jejich uživatele, pokud je tento infikován, ale jeho samotného ne. Je ovšem také nutno správně rozhodnout, komu budou respirátory přednostně přiděleny. Kromě zdravotníků, hasičů a policistů jsou pro fungování systému služeb občanů nesmírně důležití i pracovníci obchodů, především pokladní v supermarketech, kteří se nevyhnou přímému styku se zákazníky. Samotný dostatek potravin ve velkoskladech ještě nezajistí, že se dostanou k potřebným občanům, pokud by je jim neměl kdo prodat.

Kromě uvedených pracovníků, nezbytných pro fungování služeb občanům, kteří ale pokud se nakazí, tak se s pravděpodobností 99,5 procenta během dvou tří týdnů zase uzdraví, existuje skupina občanů, pro kterou infekce novým koranovirem představuje smrtelné nebezpečí. Jsou to především senioři vyššího věku, zpravidla již postižení nějakými zdravotními problémy, a řada jiných občanů všech věkových skupin, postižených vážnými nemocemi. Měla-li by současná společnost, reprezentovaná politickými činiteli, projevit humánní přístup k současným seniorům, musí jim co nejdříve zajistit přidělení těchto účinných prostředků, výrazně zvyšujících naději na přežití. V praxi to znamená, že by všem seniorům nad 70 let v domovech důchodců i domácí péči byly přiděleny účinné respirátory, které by mohli v období epidemie používat i při styku se svými rodinnými příslušníky v domácím prostředí nebo s personálem v domovech důchodců. Druhou možností je nechat seniory a  další bezbranné občany bez účinné ochrany a alibisticky vyčkávat, až tyto ekonomicky „neužitečné“ občany, obírající navíc státní rozpočet  o nemalé částky, nový koronavirus tiše zlikviduje sám. Tím by se dosáhlo i „konečného  řešení“ důchodové reformy, kterou se zatím žádná z dosavadních vlád ani nepokusila řešit. Tento etický rozměr opatření v boji proti šíření nákazy Covidu 19 zůstal v současné době zcela neakceptován. Ze současného jednání vlády i vyjadřování, či spíše nevyjadřování jejich činitelů k uvedené problematice se bohužel zdá, že se realizuje spíše ta druhá nehumánní varianta vztahu vlády k seniorům.

Za své zkušenosti důchodce vyššího vědu (82 let) mohu podotknout toto: Shodou okolností se v současné době zotavuji po jakési horečnaté bakteriální nákaze průdušnice a po využívání antibiotik sedím ve své izolované „dědkovně“ a doléčuji se nad klofáčem čaje a zbylými třemi tabletami již těžce dostupného paralenu. Abych mohl respektovat možný humánní postoj následných dvou generací občanů, reprezentovaný současnými vládními činiteli, musely by u mé postele na stolku s počítačem ležet i dva účinné vyfasované respirátory (jeden „provozní“ a druhý záložní), a já bych mohl ocenit úctu a péči té humánnější části populace, projevenou ke svým seniorům skutečným smysluplným činem. Zatím mně i desetitisícům dalších seniorů státní moc poskytla jeden zákaz (nevycházet zbytečně z domu) a jeden příkaz (při nezbytné cestě do obchodu používat roušku). Taková „pomoc“ je mi pochopitelně k ničemu. Pokud se s rouškou na nose někde v obchodě setkám s infikovaným člověkem, tato mne jenom s nepatrnou pravděpodobností ochrání, a pokud se v dosud neinfikovaném stavu setkám s jiným člověkem, neohrozím ho, ať již mám nebo nemám na nose roušku. A já jako „šťastný dědoušek i pradědoušek“ mohu svým vnoučkům a pravnoučkům pro zamyšlení i poučení vyprávět starosvětskou pohádku, jak kdysi synové vodili své otce, kteří dosáhli určitého stupně nemohoucnosti, do lesa (kde je „něco sežralo“ a příbuzní ušetřili i za pohřeb).