Mnoho čtenáři knih Carlose Castanedy zaujal postřeh staré čarodějky Florindy Matusové, nejvýznačnější ženy ve skupině dona Juana Matuse, že fyzicky krásní lidé jsou téměř všichni největší duševní ubožáci. Florinda to překvapenému Carlosovi vysvětlila tak, že tito lidé jsou již od mládí zatíženi pocitem sebedůležitosti, což už celoživotně deformuje jejich duchovní vývoj. Florinda to demonstrovala na své vlastní osobní historii. Od  mládí byla Florinda výjimečně krásnou ženou, vzdělanou a z bohaté rodiny, vystavena neustálým lichotkám mnoha významných nápadníků. Jak sama přiznala, považovala tehdy sama sebe za mimořádně zdařilé  boží stvořeni. K tomu, aby pochopila, jakou duševní ubožačkou vlastně byla, ji vyvedlo až drastické, podle všech příznaků nevyléčitelné ošklivé onemocnění a bližší seznámení se s příslušníky skupiny dona Juana Matuse.

Na tento Florindin  postřeh jsem si vzpomenul  ve chvíli, kdy jsem se na internetu seznámil s osobním  profilem Marka Hilšera a s jeho nabubřelými výroky,  npř., že takového sraba jako je Miloš Zeman porazí již v prvním kole voleb. Jak se ukázalo, tento hezoun a „lamač dívčích srdcí“ nebyl schopen získat ani předepsaných 50 000 podpisů na petiční arch a musel žadonit o podpisy senátorů. V prvním kole pochopitelně proti Zemanovi a Drahošovi také neuspěl a jeho snaha “prodat“ všechny  hlasy svých voličů do druhého kola voleb panu Drahošovy také úplně nevyšla. Ne všichni jeho původní voliči byli ochotni nechat se prodat jako gladiátoři jeho původnímu rivalovi z prvního kola voleb. Je zajímavé, jak se pan Hilšer chce politicky angažovat dále. Původně se projevil jako kašpar, když po referendu o odtržení Krymu od Ukrajiny pobíhal s nápisem ODVAHA na polonahém těle před Úřadem vlády. Mnoho odvahy k tomu pochopitelně nepotřeboval, neboť mu nehrozila ani rána pendrekem ani vyloučení z univerzity.   To ta afroukrajinská výtržnice z hnutí Femen  co běžela se zvednutýma rukama proti Miloši Zemanovi ve volební místnosti, jako by ho chtěla svými pomalovanými, ale pěkně tvarovanými „kozičkami“ potrkat, projevila více odvahy, neboť musela počítat i s případným  uvězněním. 

Jak se dalo očekávat, po  nezbytně  neúspěšné kandidatuře na prezidenta pan Hilšer již nechce smysluplně pracovat jako výzkumný a pedagogický pracovník na univerzitě. Ve věku 40 let je totiž vysoce  nepravděpodobné, že by dospět  ve výzkumu onkologických onemocnění k nějakému závažnějšímu objevu.. Ve věku nad 35 let výzkumník sice získává více teoretických i praktických zkušeností, ale kreativita mozku již slábne.  A o význačných uplatněních nových pedagogických metod při výuce studentů se dá u pana Hilšera  také pochybovat.  Aniž by si pan Hilšer odsloužil alespoň jedno volební období jako zastupitel v obecním nebo městském úřadu, chce rázem  kandidovat  přímo do Senátu, kde by měl prosazovat jakési své „nové myšlení“ a nový politický styl a pobíral vysoký senátorský plat. Ve svém věku je už i pan Hilšer pamětníkem, že tato zbytečná dinosauří instituce byla do naší ústavy „naoktrojována“ jako odkladiště nepoužitelných politiků, v té době nahonem jako „trafika“ pro bývalé federální poslance, kteří po rozpadu republiky ztratili  uplatnění.   A tak tento samozvaný duševní ubožák může na sociálních sítích v osobním profilu zdůrazňovat pouze svou „význačnou“  politickou roli  coby „prezidentský kandidát z r. 2018“.