Rok po událostech 11. září přišel do kin film Stevena Spielberga Minority Report. V něm se „hodný“ policista zoufale snaží uniknout dopadení za zločin, který nespáchal – a možná ani nespáchá, ačkoli je neustále přesvědčován o tom, že realita je jiná, a že by se měl nechat „preventivně“ zlikvidovat. Hollywoodská fikce, nebo vzpomínka na (blízkou) budoucnost?

Vědecky potvrzený Orwell

Už padesát let předtím ovšem podobný princip použil George Orwell, v jehož kultovním díle „1984“ stát pronásleduje samostatné myšlení jako „ideozločiny“. Každý člověk v jeho antiutopické totalitě systému je především důkladně cvičen v takzvaném „doublethink“  (dvojím myšlení). Je pak například schopen vytěsnit vzpomínky na „vaporizované“ členy rodiny, účastnit se autenticky „dvou minut nenávisti“, kdy hystericky spílá tomu, komu má, či naopak během deseti minut zapomenout, že jeho země byla kdy ve válce s mocností, jež je teď naopak spojencem režimu.

Každá totalita – ať už si říká orwellovsky jakkoli – potřebuje mít k dispozici podobné manipulativní techniky. To teoreticky většina z nás ví, ale praktické závěry z toho učiní jen nemnozí – protože to pokládáme tak trochu pořád jen za románovou fikci. Nyní však dostáváme i „vědecky potvrzeno“, jak moc a jak jednoduše je v tomto ohledu lidská psychika ovlivnitelná.

Pozoruhodný výzkum dvou vědců totiž právě tento fakt experimentálně prokázal. Jak zjistili, přesvědčit i úplně nevinného člověka, že někoho například napadl se zbraní v ruce a byl za to policejně stíhán, je velmi snadná věc. A úřady k tomu nepotřebují (možná až na ty nejzatvrzelejší „odmítače pokroku“) ani Pokoj 101, klece plné krys, či jiná sofistikovaná mučení známá aktuálně třeba z americké „protiteroristické laboratoře“ na Kubě.

Stačí „vlídný“ vyšetřovatel, kterému vyslýchaný důvěřuje, zhruba tři hodiny času a pár strategicky umístěných detailů, získaných podrobným sledováním života „obviněného“. Výsledkem jsou detailní falešné vzpomínky na zločin, který se nestal – ale „pachatel“ přesto sám pevně věří, že ano. Přesně tak o tom píše i americký komentátor J. D. Heyes.

J. D. Heyes: Zločin, který se nestal

Dokážete si představit, že budete jednoho dne donuceni přiznat se ke zločinu, který jste nespáchali – protože si to, že jste jej nespáchali, nepamatujete? Jak můžete nevědět, že jste nespáchali zločin? Třeba proto, že vaše vzpomínky byly změněny tak, abyste si nepamatovali, že jste ve skutečnosti nevinní.

Pokud to zní zmateně či mírně podivně, asi mi nepoděkujete, když se rozhodnu vám situaci zkomplikovat dále: podle nových výzkumů se totiž zdá, že se tak již stalo a důsledky jsou dalekosáhlé.

V nedávné tiskové zprávě Asociace pro psychologickou vědu (Association for Psychological Science) se totiž praví, že nové vědecké výzkumy, které byly publikovány v časopise Psychologická věda (Psychological Science), odhalily případy mylných obvinění, v nichž byli „pachatelé“ vyslýcháni způsobem, který jejich mozek falešně přesvědčil o neexistujícím zločinu – a posléze vedl k tomu, že se přiznali k jeho spáchání.

Přijmete za svou policejní verzi

Nový výzkum obsahuje „laboratorně potvrzené důkazy pro fenomén, v jehož rámci jsou nevinní dospělí přesvědčeni o tom, a to během pouhých pár hodin, že spáchali během svého dospívání například tak závažný zločin jako ozbrojené přepadení.“

Vědci vysvětlují, že stačilo relativně málo: účastníci pokusu se prostě vnitřně identifikovali s verzí „policie“, načež o ní začali pozoruhodně detailně podávat informace, které nemohli mít, neboť šlo o čistě vymyšlený problém.

„Závěry našeho pokusu dokazují, že falešné vzpomínky na zločin, který jste nespáchali, je v kontaktu s policií překvapivě jednoduché vyrobit, a dokonce mohou být takto ‚prefabrikovány‘ až do neuvěřitelných podrobností – naprosto identických se vzpomínkami skutečnými,“ vysvětluje psycholožka a vedoucí výzkumu Julia Shawová z Univerzity v Bedfordshiru ve Velké Británii a dodává:

„Všechno, co bylo potřeba k vytvoření extrémně detailní falešné vzpomínky byly tři hodiny v prostředí, kde se vyslýchající jevil přátelsky k ‚obviněnému‘, podstrčil mu několik prefabrikovaných detailů a použil dalších pár vhodných technik k vyvolání neexistujících vzpomínek z paměti.“

Nevzpomínky

Julia Shawová spolu s dalším autorem studie, Stephenem Porterem z Univerzity Britské Kolumbie v Kanadě, provedli pokus, v němž nejprve kontaktovali osoby, které se v době dospívání staraly o studenty, již byli předmětem studie. Tyto osoby vyplnily dotazník, v němž popsaly některé důležité události ze života jejich dítěte (či svěřence) mezi jeho jedenáctým a čtrnáctým rokem života, přičemž vše popsaly tak detailně, jak jen dokázaly.

Z dotazníků pak  experimentátoři vybrali šest desítek, vztahujících se ke studentům, kteří ve skutečnosti nespáchali žádný ze zločinů, který jim měl být „podstrčen“. Těchto šedesát dobrovolníků pak podstoupilo tři čtyřicetiminutové „výslechy“ v laboratoři, každý zhruba po týdnu od předcházejícího.

V prvním rozhovoru vědec seznámil studenta se dvěma událostmi z jeho dospívání, z nichž byla ovšem skutečná pouze jedna. V některých případech bylo onou vymyšlenou událostí spáchání zločinu, které vedlo k problémům s policií – ublížení na zdraví, ozbrojené přepadení nebo krádež. V jiných byla vymyšlená událost spíše charakteru, který měl pro dotyčného studenta citový význam – jako zranění, napadení psem, nebo ztráta velké sumy peněz.

Důležité bylo, že „falešné vzpomínky“ v podání „vyslýchajícího“ zahrnovaly některé pravdivé detaily ze života „vyslýchaného“, které vědci získali z původních dotazníků.

Zkoumaní „vyslýchaní“ pak byli vyzváni, aby vylíčili obě příhody. Pokud – zvláště u „falešné“ příhody –  měli problémy ji detailně vylíčit, vedoucí „výslechu“ je přátelsky vybídl, aby se více snažili, protože s použitím některých paměťových technik určitě jsou schopni vybavit si detaily.

Při dalších setkáních byli studenti znovu vyzváni, aby si vybavili co nejvíce detailů, a aby také popsali například to, jak moc je pro ně vzpomínka živá a jak si jsou jisti, že se odehrála.

Výsledky byly ohromující: ze třiceti účastníků, kterým vědci tvrdili, že v pubertě spáchali zločin, si dvacet jedna, tedy 71%, vytvořilo na tento zločin falešné vzpomínky. Z dvaceti, kterým vsugerovali, že na někoho zaútočili, ať již se zbraní, nebo bez ní, popsala nadpoloviční většina detailní ač naprosto falešné vzpomínky na průběh svého jednání s policií. Podobná procenta se týkala i falešných vzpomínek na „nekriminální“ problémy v minulosti.

Teroristou snadno a rychle?

Vypadá to, že se jedná o banální pokus: studenti přece byli v bezpečném prostředí „vědecké laboratoře“, kde s nimi mluvil vlídný „výzkumník“ a nic jim nehrozilo. Metodu „hodného a zlého policajta“ samozřejmě používají vyslýchající na celém světě – a je nepochybně účinná.

Zajímavější je však v této souvislosti si všimnout, že metodu „hodného policajta“ na nás dnes pravidelně používají média. Možná se (zatím, dokud se to hodí) nedozvíme, že jsme spáchali nemožný zločin – zato se však pravidelně, ústy vlídných „soudruhů“ dozvídáme, co si máme myslet, a co je již politicky nekorektní „zločin“, nebo „nevědecká“ pošetilost. Myslí to s námi přeci dobře.

Výsledkem jsou masy lidí, programovatelné stejně snadno jako automatická pračka, která „přežvykuje“ co do ní nandáte, stejně oddaně, jako postavy ze slavného Orwellova románu – jehož poučení ovšem přesto bereme jakou „pouhou fikci“.

Je kolem nás spousta takových sporných skutečností. Mnozí „popírači“ jsou například přesvědčeni, že Američané nikdy neotiskli stopu své nohy na Měsíc – protože tam prostě být nemohli. Mají pro to spoustu racionálních důkazů.  Astronauti však tvrdí opak – a jejich většinou hluboce autentická svědectví jsou hlavním argumentem pro oficiální „pravdu“.

Ale zůstaňme klidně na Zemi: Co třeba pokud se někdo ukáže být obtížně převychovatelným „extrémistou“? Časy se mění a pokrok nezastavíš. Dost možná takový „výlupek“ ani neskončí na Guantánamu, ale ve „vlídné“ laboratoři, kde mu už brzy laskavý vyšetřovatel vysvětlí, že vlastně před pár lety spáchal teroristický útok na nějaká ta minulá či budoucí „Dvojčata“.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.