Tolik nutný úvod a kontext. A teď k výsledkům prezidentských voleb. Předseda (někdo by řekl majitel) hnutí ANO Andrej Babiš dostal už v prvním kole, kdy byla oproti dvojvýběru kola následujícího množina kandidátů ještě mnohem širší, o půl milionu hlasů víc, než kolik dostalo jeho hnutí v posledních sněmovních volbách. V druhém kole dostal Babiš 2,4 milionu hlasů, což už bylo víc téměř o milion. Babiš to označil za úžasný výsledek a vyzval své voliče, aby stejný počet hlasů přišli hodit celému hnutí v příštích sněmovních volbách.

Asi je možné říct, že hlasy pro Andreje Babiše mají větší stranický potenciál. Jsou to jediné hlasy, o nichž lze tvrdit, že měly v druhém kole voleb zázemí fungující politické strany. Babiš byl stranický kandidát, jak sám správně připomíná. Vzhledem k povaze politické kampaně je asi rovněž možné říct, že hlasy pro Babiše mohou být v něčem koncentrovanější, než velká část antibabišovských hlasů, které přistály Petru Pavlovi. Ten za sebou žádnou politickou stranu nemá. O jeho hlasy se v sněmovních volbách podělí s velkou pravděpodobností mnohem víc subjektů, než o hlasy Babišovy.

Ale tak jednoduché to není. I když je možné o hlasech pro Babiše říci, že jsou jediné se stranickým potenciálem a zázemím, jejich prosté aritmetické překlopení v hlasy pro ANO v sněmovních volbách není možné. V tom má premiér Fiala, který to tvrdí, pravdu.

Petr Fiala spolu s tímto tvrzením, pravděpodobně v duchu své představy o scelování společnosti, ještě několik dní po volbách dával nadšené rozhovory o porážce populismu a extremismu, neboli o porážce hnutí ANO. Ale je ANO skutečně poraženo? Někteří si to myslí a jeho konec už vyhlížejí. Například pan poslanec Žáček už v sobotu přímo z volebního štábu „nevládního“ kandidáta Petra Pavla triumfalisticky mudroval o tom, zda bude vůbec ANO ještě v době příštích voleb do poslanecké sněmovny existovat. Ministr financí Stanjura na svém twitteru přišel s tezí o třetí porážce Andreje Babiše v řadě, která měla v prostředí odpůrců bývalého premiéra nebývalý ohlas a intenzivně se šířila sítěmi. Kéž by byl ministr financí stejně pohotový i v otázce správy veřejných financí, zejména pak jejich výdajové strany, namísto přípravy vyšších daní. Ale zpět k tématu.

Petr Fiala a jeho souputníci mohou mluvit o třech prohrách, jak chtějí. ANO dnes nemá alternativu. To není výrok normativní, ale čistě popisný. Je to nejsilnější politická strana v zemi. A – s výjimkou Okamurova podnikatelského projektu – také jediná státotvorně se chovající opoziční strana. Jiná strana, schopná nabídnout relevantní oponenty vládním ministrům napříč resorty, zde v současnosti není. Vše ostatní je dnes v rukou stran vládních. Už tento fakt sám o sobě zajištuje hnutí ANO jeho výlučnou pozici v příštích letech. Druhou věcí je samozřejmě to, zda ji bude umět hnutí využít. Jiné opoziční centrum v tuto chvíli ale neexistuje. (Samozřejmě pomineme-li nového prezidenta, z jehož sebevědomého jednání může být premiérovi co nevidět horko.) Samotná tato energie a dynamika by mohla ANO držet v jisté kondici a pohromadě navzdory predikcím z vládního tábora.

ANO však musí vyřešit jeden zásadní problém, a tím je jeho koaliční potenciál. Správně na to hned vzápětí po volbách upozornil vlivný člen hnutí, poslanec Patrik Nacher: „Jak se bude vyvíjet Hnutí ANO? Za mě klíčový úkol – vyvést jej (na celostátní úrovni) z izolace a zvýšit jeho koaliční potenciál. Jinak ani případná výhra ve volbách nepomůže…“ Patrik Nacher díky svým peripetiím se skládáním-neskládáním koalice na pražské radnici velmi dobře ví, o čem mluví.

ANO se s jistou mírou zjednodušení na parlamentní úrovni dostalo do pozice zmiňované KSČM, která do okamžiku své podpory Babišovy menšinové vlády, jež ji nakonec stála místo ve sněmovně (komunistické protestní hlasy vysbírala SPD a částečně ANO), byla stranou, s níž díky porevolučnímu antikomunismu prakticky nebylo možné spolupracovat a zároveň se mediálně nezdiskreditovat. Nějak tak je na tom dnes ve sněmovně hnutí ANO. Andrej Babiš je zkrátka „toxický“. Celá prezidentská kampaň byla jen o něm. A pan Pavel by to proti komukoli jinému neměl zdaleka tak snadné.

O osud KSČM, které její protestní fungování v opozici víceméně vyhovovalo, ale hnutí Andreje Babiše zcela jistě nestojí. Je to strana s vládními ambicemi, jak dnes říkají její členové „catch-all party“. V tom je mezi opoziční rolí SPD a ANO zásadní rozdíl. Hnutí má řešit svůj další osud 8. února. Už dnes se hovoří o možném odchodu Andreje Babiše ze sněmovny a stažení se do pozadí. Pro příklad něčeho, v základních konturách obdobného, nemusíme chodit příliš daleko. Polský PiS provedl něco podobného, s přihlédnutím ke všem odlišnostem našich zemí i osob, s Jaroslawem Kaczynským, který stojí v pozadí, ale reálně má na konzervativní Právo a spravedlnost zásadní vliv. Také byl v polské politice pro řadu lidí problematickou a silně polarizující figurou. Upozadil své vlastní faktické angažmá v zájmu své strany a polští voliči to přijali.

Hnutí ANO se nabízí něco podobného. Někdo by mohl namítnout, že něčeho takového Andrej Babiš nikdy nebude schopen. Ale není hloupý, je bezesporu zarputilý a houževnatý, ale sám si otestoval svůj limit, ví, na čem je, nepotřebuje to nutně zkoušet dál. Ví, že jeho osoba na české politické scéně budí nadprůměrné emoce. Jeho úleva po vítězném soudním tažení i ta, kterou prezentoval na tiskové konferenci po prohraných volbách, mohly být opravdu nelíčené a autentické. Za jeho zájmy, kvůli kterým do politiky šel, koneckonců klidně může bojovat i někdo jiný, s Babišem v ústraní.

Jsou to pochopitelně jen spekulace. Třeba se ANO skutečně rozpadne, jak tvrdí vládní poslanci a mnozí komentátoři, vypaří se a republiku a politický systém zalehne koalice SPOLU ve spolupráci s Rakušanem a Bartošem. Pravděpodobnost toho je ale malá.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause