Spojené státy americké oslavily svůj nejvýznamnější státní svátek – Den nezávislosti. Připomínají si tak 4. červenec roku 1776, kdy byla Druhým kontinentálním kongresem přijata Deklarace nezávislosti Spojených států. Tak jako jiné země, i USA oslavují a připomínají si svůj nejvýznamnější svátek recepcemi na ambasádách po celém světě. Ta pražská se konala v úterý 27. června tradičně na zahradě bubenečské rezidence amerického velvyslance.

Václav Klaus byl poprvé na tuto americkou recepci pozván v létě tragického roku 1968. Seznámil se zde mimo jiné s profesorem Stallerem z Cornellské univerzity v Ithace, kam díky tomuto setkání v lednu následujícího roku na několik měsíců odjel studovat a přednášet, ještě před tím, než se posrpnové Československo definitivně uzavřelo a než Václava Klause stihli komunisté vyhodit z Akademie věd jako „vůdce nemarxistických a antisocialistických sil v československé ekonomii“. Na americké velvyslanectví, které bylo v komunistickém Československu symbolem svobody, a Spojené státy pochopitelným objektem nekritického obdivu a naděje, chodil budoucí prezident České republiky několik dalších let. Spřátelil se zde s jedním významným americkým diplomatem do té míry, že jejich rodiny jezdily na společné výlety. V jistém okamžiku komunistický stát tohoto diplomata vyhostil, označil jej za nepřátelského agenta CIA a ten musel během čtyřiadvaceti hodin opustit zemi. Václav Klaus byl samozřejmě předvolán k výslechu na „kachlíkárně“ a po výhrůžkách komunistické moci byl na několik dalších let s návštěvami velvyslanectví konec.

Na recepce ke dni nezávislosti pak tehdejší zaměstnanec Státní banky československé začal opět chodit v průběhu 80. let. Mimochodem v době, kdy by se recepci imperialistické velmoci současný prezident republiky nejspíše velkým obloukem vyhnul, pakliže by sem nebyl vyslán „pracovně“. Od té doby byl Václav Klaus zván a navštěvoval oslavy amerického Dne nezávislosti pravidelně. Za vlád demokratických i republikánských prezidentů i různých kongresových většin. Ať už s USA nesouhlasil (bombardování Srbska v roce 1999, invaze do Iráku v roce 2003) nebo solidarizoval (11. září). Jako vrcholný představitel České republiky zde nesčetněkrát po boku amerických diplomatů za naši zemi hovořil z pozice hlavního řečníka. Při těchto příležitostech například řekl:

„Pro Američany je 4. červenec příležitostí k oslavě jejich historie, vlastenectví a všeho, co dělá jejich zemi výjimečnou, jedinečnou a svobodomyslnou. Pro nás je to příležitost oslavit hodnoty zakotvené ve znění Deklarace nezávislosti, protože tyto hodnoty, pane velvyslanče, sdílíme s vaší zemí.“

„Americké hodnoty – důraz na osobní svobody, občanská práva, volný trh a svobodné podnikání – pro nás byly důležitou inspirací v okamžiku radikální transformace naší země po roce 1989.“

„V americké válce za nezávislost bojovali vaši předkové za nezávislost a osobní svobody. Tyto hodnoty je stále třeba bránit, ať už proti hrozbám nadnárodní byrokratické regulace a postmoderní politické manipulace ve vyspělém světě, nebo proti tradičním hrozbám totalitarismu a diktatury.“

„Za svou politickou kariéru jsem žádnou jinou zemi nenavštívil tak často jako Spojené státy.“

Letos poprvé bývalý prezident České republiky pozvánku na oslavy Dne nezávislosti neobdržel.

Je to příznačná výpověď o době, v níž žijeme, o míře svobody a přístupu k demokratické diskusi v dnešních Spojených státech a s nimi v celém západním světě. Není schopno ono „zářivé město na hoře“ dnes unést přiměřenou míru kritiky některých svých politických kroků? Není ji schopen unést americký establishment a progresívní diplomatický sbor amerického „hlubokého státu“? Umí se snad dnešní Amerika přátelit jen s těmi, kteří ji nekriticky obdivují a ve všem jí přitakají? A odhazuje přitom ty, kdo své postoje k hodnotám, jež tato země v minulosti reprezentovala, demonstrovali už v době, kdy to ani zdaleka nebylo samozřejmé, a ani dnes se nebojí tyto Amerikou od té doby pozapomenuté hodnoty hájit a připomínat je?

Není nad čím naříkat, na pozvání kamkoli neexistuje nárok. Ale symbolické to nepochybně je.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause