Bloger Lubomír Stejskal na portálu Blogosvět polemizuje s pondělní glosou Jiřího Weigla k výročí masakru, který před rokem rozpoutali militanti z Hamásu v pohraničních oblastech Izraele. Stejskal ve své polemice, mimo jiné, tvrdí, že ředitel IVK je nepokrytě protiizraelský. (Tak alespoň že ne rovnou antisemitský.) Nemá cenu opakovat všechny Stejskalovy „argumenty“, každý se s nimi ostatně může seznámit sám v odkazovaném textu.

Blogerova reakce je krásným příkladem pokažené debaty o Blízkém východě a Izraeli, která v české politice a mediích probíhá a je typická svým nazíráním problému prakticky pouze izraelskýma – v disentním táboře, který je však v českém společnosti zcela marginální, pak také palestinskýma – očima. Jiří Weigl se však něčeho takového vyvaroval. Napsal vyvážené racionální shrnutí věci po roce od masakru pohledem českým, tedy z hlediska českých zájmů. Proto nemohl hájit teroristy, neměl ale ani potřebu obhajovat každičký krok Izraele, jehož postup se v jistých kruzích české veřejné debaty stal prakticky nekritizovatelným, nechcete-li si vysloužit nálepku, že jste protiizraelský nebo rovnou antisemita.

Takto ale vést diskusi, má-li jejím výsledkem být přijetí racionální politické pozice, nelze. Nejsme Izrael, naše zájmy nebyly a nejsou totožné. Izraelský postup nemůže být vyňat z racionální debaty a požívat absolutní imunity vůči jakékoli kritice. Tak to přeci není ani v samotném Izraeli, je to demokratický stát, jak rádi s dodatkem „jediný v oblasti“ připomínají jeho zastánci, v němž zajisté probíhá nějaká demokratická debata. Tím více má probíhat v České republice, která není přímým účastníkem konfliktu a nemusí se tedy účastnit propagandistické války a jejímž zájmem je, aby tento konflikt nedorostl do té míry, že se jeho součástí Česká republika stane. Právě o tom byla pondělní glosa Jiřího Weigla.

Ukazuje se, že čím plošší a omezenější je naše veřejná debata a její účastníci, tím častější je nálepkování a černobílé nazírání problémů, u nichž přitom zdaleka nemusíme volit mezi dvěma krajními póly, ale můžeme si dovolit luxus situaci vnímat i v mnoha odstínech šedi, které ve skutečnosti má.

Snaha označit Jiřího Weigla na základě jeho komentáře za protiizraelského ukazuje pouze na neschopnost vést polemiku pomocí racionálních argumentů, demonstruje snahu zbavit se nepříjemných kritických názorů a vyloučit je z debaty jejich emocionalizací, přidělením strany konfliktu a přiřčením falešných motivací autorovi, které reálně nemá.

Stejně jako kritické otazníky nad podobou konfliktu na Ukrajině a roli Západu v něm neznamenají, že jejich nositel je vyznavačem putinismu, je i racionální kritika izraelského postupu v blízkovýchodním konfliktu zcela legitimní a neznamená podporu teroru.

Ostatně vývoj konfliktu na Ukrajině a vyhlídky, které před Ukrajinou leží, dávají aktuálně zapravdu těm, kdo byli po celou dobu označováni za proruské. Čas oponou trhl a postoj, který volal po příměří a jednání se ukazuje ve světle ztrát dalších a dalších měst a kilometrů území jako dokonale proukrajinský. Obávám se, že obdobné to může být i v blízkovýchodním konfliktu. Terorismus z něčeho vyrůstá a nějak vzniká. Jeho vykořenitelnost vytvářením prostoru pro ještě větší frustraci a nenávist kobercovým bombardováním je sporná. Příští nenávistná organizace se nemusí jmenovat Hamás a Hizballáh, na které se všichni dnes soustředí, potenciálních rekrutů jí současný izraelský postup ale vytváří více než dost.

Je to proizraelský nebo protiizraelský názor? A co bych tedy navrhoval? Nevím. Ale rozhodně bychom si o tom neměli zakazovat mluvit. Protiizraelský, proruský to je totiž jen ohraná a tupá variace na stále stejné téma, lkaní, které nic pozitivního nepřináší.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause