Základním principem kissingerovského pohledu na svět mezinárodních vztahů je rovnováha. To je podle bývalého amerického ministra zahraničí klíčový prvek stability anarchického mezinárodního prostřední, v němž neexistuje – tak jako v případě státu – žádná centrální donucovací autorita, ačkoli některé státy si na světového četníka historicky hrály a hrají.

Tato mocenská rovnováha je ze své podstaty dynamická. V čase se vyvíjí tak, jak relativně roste nebo naopak klesá síla a potenciál jednotlivých hráčů, jednotlivých aktérů. Úsilí politiků na mezinárodním kolbišti by mělo vždy směřovat k jejímu dosahování a udržování při vědomí toho, že jednostranné, ostatním třeba i proti jejich vůli vnucené kroky mohou mít později dalekosáhlé důsledky právě pro rovnováhu sil, a tím pochopitelně i pro mírovou koexistenci a soužití národů. Zdá se, že v situaci rozkolísané rovnováhy sil se v posledních dnech, měsících a letech nacházíme.

Vzájemné rozložení sil se nepochybně posouvá v neprospěch západního světa. Jeho relativní síla a vliv upadá. Západ, zdá se, reaguje podobně jako jiné civilizace, jež se nacházely v obdobné situaci v minulosti. Začínají se opět formovat rigidní vojensko-ekonomicko-politické bloky.

Pro nás v Evropě byla a je absolutním akcelerátorem a také výmluvou a ospravedlněním dříve nepředstavitelných kroků směřujících tímto směrem válka na Ukrajině. Bez té by nebylo možné, aby si Německo nechalo líbit odstřižení od ruské surovinové základny, aby si nechalo líbit sabotáž svého plynovodu atd. Před lety zcela nepředstavitelné věci.

Zásadnější diskusi nevyvolalo ani rozšíření NATO o Finsko. Česká politika to unisono nadšeně a triumfalisticky vítala se slovy, že Rusko, které nechtělo být na hranicích NATO, nyní získává tisíce kilometrů hranic s alianční zemí navíc. Je toto ale opravdu pohled České republiky? Je toto optika zájmů České republiky? Nebo to je spíše z hlediska zájmů naší země tak, že to Aliance, jíž jsme členem, získává ty tisíce kilometrů třaskavé hranice s Ruskem navíc? A je tím Česká republika, vázaná článkem pět k pomoci v případě napadení členského státu, bezpečnější, nebo nikoli? To jsou kissingerovské otázky, které měly být kladeny. Obávám se, že si je nikdo z našich politiků nepokládal a nepokládá si je ani dnes.