K základním premisám konzervativního přístupu ke světu náleží přesvědčení, že pakliže něco funguje, nemělo by se do toho zbytečně zasahovat a mělo by se odolávat pokušení to nějakým způsobem měnit. Dvojnásobně to platí v případě, že něco funguje prakticky dokonale, aniž by si na to kdokoli stěžoval. To přesvědčení vyvěrá z poznaného, z odžitého, a to nikoli pouze z odžitého právě teď žijícími, ale i jejich předky, neboli ze zkušenosti. Zkušenosti, která opatrně nabádá, že ne všechny změny vedou vždy k lepšímu, a že je naopak nemálo změn, které vedou nebo historicky vedly spíše k horšímu, a to nejen kvůli nezamýšleným důsledkům, jež s sebou nesly.

Tyto dva principy a přístupy ke světu, pokrok a jeho touha po revolučních (společenských) změnách versus stabilita a evoluční přizpůsobování se, jakkoli s různým konkrétním obsahem, se historicky střetávají v přístupech k životu, k práci, k otázkám veřejným a politickým apod. Taková je i povaha dnešních sporů, které mnozí s úsměškem shazují jako „kulturní války“, jimiž prý vášnivě žijí jen okraje politického spektra.

Ale zpět k tomu, co funguje. Poslanecká sněmovna jedná o přijetí korespondenční formy voleb pro občany, žijící v zahraničí. Parní válec zvaný 108 hlasů opoziční strany s přehledem přetlačí, uvazovat se k němu a lepit se před něj k pomyslné vozovce mohou, jak chtějí. Existuje samozřejmě dlouhá řada argumentů, proč měnit náš perfektně fungující systém voleb není dobrý nápad. Jsou to argumenty vážné, etické, ústavní, právní, politické. Není asi potřeba je zde znovu opakovat, na těchto stránkách zněly v posledních letech nesčetněkrát. Nikdo mnohé z těchto argumentů zároveň v debatách uspokojivě nevyvrátil, ale tak už to bývá. Euro je ostatně tentýž případ.

Nelze je rozhodně odbýt tvrzením, že všude korespondenční volba funguje a není důvod, proč by tedy nefungovala u nás. Jednak to není pravda, a zkušenosti řady zemí s korespondenčním hlasováním naopak dávají jeho odpůrcům zapravdu, a za druhé, co nějak funguje támhle, nemusí nutně fungovat tady. V neposlední řadě jde pak o „argument“, který většině vychovaných lidí snad dostatečně jasně vyvrátili rodiče s jejich okřídleným, když skočí z okna on, ty taky...? Dnes to bohužel vypadá, že by řada lidí i skákala, ale to je vedlejší.

Tím nejvážnějším argumentem je samozřejmě samotný fakt, že náš systém „srandovních papírků“, jak kdosi s úšklebkem napsal na sociálních sítích, bezchybně funguje. Že to až doposud, tedy do okamžiku, než byla náhle „objevena“ údajná diskriminace občanů, žijících v zahraničí, a zkonstruováno přesvědčení, že jim doposavad bylo málo vycházeno vstříc, a je potřeba jim začít vycházet vstříc dokonce ještě více, než lidem, volícím doma standardním způsobem, nebylo žádné téma.

To, jak náš systém funguje, je v dnešním rozkolísaném světě obrovskou hodnotou. Lidé, kteří chovají nedůvěru ke změnám a o nichž byla řeč na začátku tohoto komentáře, v tom dokonce vidí hodnotu natolik vysokou, že dalece převyšuje jakékoli vyhlašované přínosy. Spatřují hodnotu v tom, že jeden ze základních stavebních kamenů křehkého systému, zvaného demokracie, doposud nikdo nikdy vážně nezpochybňoval a že se až doposud nestal předmětem likvidačního souboje našich veřejných debat, akcelerovaných sociálními sítěmi. Že bylo a je zpochybňováno leccos, ale ještě nikdy sama materiální podstata demokracie – hlasování a jeho výsledky.

Příště už to tak být nemusí. Jistě, třeba se nestane nic. Ta pochybnost však není vzhledem k vývoji dějů kolem nás neodůvodněná.

Někteří příznivci změny systému namítají, že kvůli jedincům, kteří by v budoucnu zpochybňovali výsledky korespondenčních voleb, nemůžeme, či dokonce nesmíme obětovat komfort občanů, volících mimo území republiky. A já říkám, že můžeme a musíme. Tou protihodnotou je zde totiž demokracie, to, jak funguje a jak ji lidé důvěřují. Nic menšího. Jde o nesporně vyšší hodnotu, než jakou je garantování globálně vyrovnaného přístupu k hlasování voličům, rozesetým po světě. (Ostatně ani distribuce poštovních schránek, pošt a poštovních služeb na světě není rovnoměrná.)

Výsledky v novém systému už nejspíš nebudeme znát v sobotu večer. Respektive budeme, ale už to nebudou nutně výsledky finální, zejména pak v případech, kdy počet hlasů bude těsný. Dveře k možnosti, že volby někdo zpochybní, které byly až doposud hermeticky uzavřené, se otevírají.

Deklarovaná spravedlnost či rovnost za každou cenu zde stojí proti fungujícím pořádkům. Lidé nejsou obecně špatní a systém dobrý, jak mnohokrát v dějinách tvrdili konstruktivisté, když jejich systém selhával v testu lidské přirozenosti a omylnosti. Lidé reagují na pobídky. Nastavení systému je proto důležité. A faktem je, že ten současný zpochybňující interpretace zkrátka neumožňoval.

Systém hlasování je věcí dlouhodobého fungování naší demokracie, nejde o výši daní nebo o úpravu výše příspěvku na bydlení, jde o záležitost, kterou další vlády nejspíš již nezmění. A kterou naopak potenciální nález Ústavního soudu o diskriminaci domácích voličů oproti těm zahraničním může v budoucnu proměnit v tlak na zavedení tohoto systému pro volby an sich. I proto jde o téma, nad nímž by ideálně měla panovat alespoň elementární shoda napříč politikou. Místo toho vidíme parní válec sto osmi hlasů, většiny v senátu a vládě nakloněného prezidenta, kteří hodlají svou vůli prosadit stůj co stůj. Dojmu, že jde o účelovou snahu se v příznivé politické konstelaci domoci k balíku zahraničních hlasů, aktuálně nakloněných koaličním stranám, se zbavuje skutečně jen obtížně.

Korespondenční volba bude jasnou většinou přijata i přes obstrukce opozice. Svět se přijetím korespondenční volby samozřejmě nezhroutí, ale demokracii to spíš neprospěje. Tyto řádky vznikají i s motivací, aby si historie třeba jednou připomněla, že zde byl někdo, kdo varoval. Ale možná si naopak vzpomene, že zde bylo pár zpátečníků, jež se snažili bránit pokroku, který přinesl tak skvělé výsledky. Uvidíme.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause