Chtěl jsem se v glose zmínit o návštěvě české delegace na Tchaj-wanu, ale to už více než dostatečně učinili lidé povolanější, jednak Jiří Weigl zde a také politik, který se regionu dlouhodobě a poměrně intenzivně věnuje, Jan Zahradil (ZDE).

Zdrženlivost a přiměřenost, se kterou k „tchajwanské otázce“ přistupuje většina evropských států (a vlastně i jedna část tchajwanské politiky, jak popisuje právě Zahradil), je zcela na místě. Podporování krajních pozic, okázalá gesta a podněcování k jednostranným krokům vedených představou o bezmezné podpoře mocných za zády namísto racionálního manévrování a vyvažování mohou vést jedině k fatální eskalaci, která není v ničím zájmu. Pro příklady toho, jak tragicky může takový nezodpovědný přístup skončit, ostatně netřeba chodit až tak daleko na východ. Profesorka čínských a asijsko-pacifických studií na Cornellově univerzitě Jessica Chen Weiss ve svém textu pro Foreign Affairs (nepíše o MPA, ale o americké zahraniční politice) správně nabádá: „Nepropadejte panice kvůli Tchaj-wanu. Poplach před čínskou invazí by se mohl stát sebenaplňujícím se proroctvím“. 

Bloggerka Pavla Čechová na Seznam Médiu v souvislosti s tchajwanskou misí naznačuje, že z kritiky vůči předsedkyni Pekarové až moc okatě čouhá sexismus, tedy že je kritizována převážně proto, že je žena, a to emancipovaná a sebevědomá. V úvodu svého textu Čechová zmiňuje i zde citovanou meritorní kritiku českého přístupu k Tchaj-wanu od Jiřího Weigla (a nijak na ni nereaguje). Za svědky svého sexistického přesvědčení si však bere různé sprosté výkřiky z internetových diskusí. „Odpůrci jí vyčítají především aroganci, povýšenost či hloupost, a to vcelku bez ohledu na téma, které takto komentují,“ píše o Pekarové. Sexismus! No, o Thatcherové, královně Alžbětě II., Madeleine Albrightové nebo třeba Merkelové se tak přeci nemluvilo. O některých mladých ambiciózních političkách současného západního světa se tak ale dnes zřejmě mluví. Čím to asi bude? Že by doba zhrubla? Nebo z jiných důvodů? Zkusme o tom přemýšlet.

Věcná kritika by neměla být zametána pod koberec poukazy na domnělý sexismus, který produkují někteří uživatelé sociálních sítí. Stejně tak jako by široká občanská nespokojenost s vládnutím neměla být zaměňována za proruské postoje hrstky lidí. Dezoláti a sexisti! Ztroskotanci a samozvanci, to už jsme tady někdy slyšeli.

Dymné jizby, to byly v historicky ne až tak vzdálené minulosti obytné světnice převážně venkovských stavení, ve kterých se nacházelo otevřené ohniště, jehož kouř byl odváděn okny nebo otvory ve střeše. „Byly zachovávány také z důvodů vyhýbání se placení daně z komínů, která byla zavedena v roce 1676 Leopoldem I. Daň se platila z každého komínu, který vyčníval nad střechu.“ Popisuje Wikipedie. Daně z komína 2.0 zde budou nejspíš již brzy v moderní podobě emisních povolenek (dohodlo české předsednictví). Dokonce je možné zaznamenat i diskuse o osobních uhlíkových rozpočtech (každý by měl přidělen určitý počet ročních kreditů, které by vynaložil na „položky s velkou uhlíkovou stopou – zboží, jež neslouží k uspokojování základních potřeb, letecká doprava, maso atd.“). Evropská investiční banka si na to už dělá průzkumy. Vychází jí, že „75 % mladých Čechů upřednostňuje přísnější vládní opatření, která povedou ke změnám osobního chování v boji proti změně klimatu“. (Asi proto pan prezident pléduje za snížení věkové hranice aktivního volebního práva na 16 let.)

Zmíněná zelená opatření jsou většinou teprve ve stádiu pokusu. Co je po včerejšku ale jasnější, je osud aut se spalovacím motorem a s nimi možná i evropského autoprůmyslu, který má ve výrobě konvenčních motorů nespornou komparativní výhodu. „Poplatky za výfuk. Po roce 2035 se v EU bude platit za veškeré emise nových aut,“ referuje o včerejší bruselské dohodě Echo24. Proti se postavila jen Itálie a Polsko, což nestačilo. Norma, kterou koncem loňského října dojednalo (skvělé a úspěšné) české předsednictví, tak může vstoupit v platnost. Je to typické fialovsko-krutílkovské konstruktivní řešení v duchu, my sice vyjednáme úplný nesmysl, nepostavíme se „konstruktivně“ na odpor, ale vězte, že to mohlo být ještě horší. Mnozí si ale i přesto stále myslí, že se nic neděje.

Čína, kterou si znepřátelujeme, a tím se vlastně vracíme zpátky na začátek, mezitím v autoprůmyslu přebírá otěže (viz únorový graf IVK zde). Zároveň si udržuje či dlouhodobě systematicky buduje kontrolu (zejména v Africe) nad těžbou nerostů a vzácných kovů, které jsou pro výrobu elektroaut zcela klíčové. Jejich produkce je totiž oproti konvenčním vozům z hlediska množství spotřebovaných nerostů několikanásobně náročnější. Závislost na dovozech ropy tak Evropa nahradí závislostí na dovozech vzácných kovů a nerostů z jiných (ne úplně stabilních a Západu nakloněných) geopolitických oblastí, potažmo z Číny. To vše kvůli snížení emisí skleníkových plynů, kterých již dnes EU emituje celosvětově cca jen 9 %. Čína „dorovnává a přihazuje“ ale i v této oblasti, a veškeré Evropany drasticky a krvavě ušetřené emise dříve či později pochopitelně nahradí. Ve výstavbě nebo v procesu schvalování má říše středu dnes kolem 375 tisíc megawatt kapacity uhelných elektráren (to je meziroční nárůst 29 % ve výstavbě a 42 % v projektech). Jen pro srovnání: instalovaný výkon Temelína činí 2250 megawatt.

Z toho všeho plyne jediný závěr. Snížení našich emisí svět nespasí, emise jsou globální a atmosféra nemá hranic. Vyprodukuje je zkrátka někdo jiný. My ve výsledku budeme jen méně konkurenceschopní, chudší a tím i méně schopní se adaptovat na jakékoli proměny klimatu. A to je jádro celé „diskuse“, která by měla probíhat a neprobíhá.

Rád bych se mýlil, ale soudím, že ten Tchaj-wan nás nezachrání. Před námi samými rozhodně ne.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause