Naše demokracie by přitom měla umět snést a být schopna se popasovat i s jinými než jen s oficiálně přípustnými mainstreamovými názory. Není-li toho schopna, pak není k ničemu a můžeme ji směle zahodit. Kladu si v té souvislosti vážnou otázku, zda byla rodící se demokracie po roce 1989 křehčí, než je ta dnešní zavedená, která po třiceti letech svého fungování, cítí nutkavou potřebu reglementovat a usměrňovat veřejný prostor. Nevím, ale jisté je, že ta první toho rozhodně snesla víc. A obecně se má asi za to, že to bylo k jejímu prospěchu.

Nevládne institucionální cenzura, nemáme vrchního cenzora – i když si mnozí mysleli, že to byl pan Klíma a byli rádi, když byl odejit – vůči němuž bychom mohli směřovat náš hněv a odpor. Zároveň ale mnozí cítíme, že některé názory se jaksi nemohou vyslovovat, aniž by za ně hrozilo veřejné zostuzení, lynč na sociálních sítích a dnes už stále častěji i vyhazov z práce, a to jak v soukromém, tak ve veřejném sektoru. Zvyšuje se četnost exemplárních trestů a veřejně vymáhaných omluv a pokání, když jednou někdo klopýtne a náhodou si dovolí říct něco, co už se v danou chvíli nesmí.

To si pochopitelně vynucuje změny chování lidí a způsobu jejich veřejného vystupování i sebeprezentace. Rozdíl mezi tím, co se říká doma a tím, co si lidé dovolují říkat veřejně, se opět zvyšuje. Otěže nad našimi debatami opět začíná přebírat autocenzura, mnohem nebezpečnější a účinnější než cenzura institucializovaná. Lidé stále častěji sami od sebe omezují své vlastní vyjadřování, aby náhodou nepřekročili neviditelné mantinely přípustného. Opět se ztišují hlasy.

Na opačném pólu sebeomezování pak stojí někdy až zuřivé signalizování „správných“ postojů. Havlův zelinář z Moci bezmocných si vystavil do výlohy mezi cibuli a mrkev heslo: „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Havel absurditou umístění jednoho z velkých hesel mezinárodního komunistického hnutí mezi zeleninu krásně ilustroval dokonalou absurditu tohoto činu. Dnes se deklamuje na sociálních sítích. Přebarvují se profilové obrázky, do popisků se umisťují dlouhé řady vlaječek. Jeden známý šéf českého pokrokového think tanku velmi blízkého současné hlavě státu to dovedl k dokonalosti. V popisku jeho účtu stojí: „Enemies: Russia, China; Friends: NATO, EU, Ukraine, Taiwan“. Příznačná byla proto z vět veřejné omluvy (sebekritiky) známého pětibojaře zejména tato: „Nebojte se, nejsem na špatné straně.“

Lidé nespokojení a lidé s jiným názorem jsou označování za dezoláty a ti, u kterých by to působilo například vzhledem k jejich vysokým akademickým titulům nebo úctyhodné životní dráze jako pěst na oko zase za agenty cizích mocností nebo chcimíry. Je to podobné, když ne přímo stejné, jako když dříve Rudé Právo psalo o „ztroskotancích a samozvancích“. Na „nabídkové straně“ je pak snaha demokraticky odpovídat na vůli občanů, která není ve shodě s vládnoucím liberálně demokratickým dogmatismem, očerňována jako nepřípustný populismus.