Ne, nemyslím si, že Andrej Babiš je Bůh. Spasitel, jehož volbou se vyřeší všechny problémy. Vůbec ne. Ale respektuji ho. Nejsem žádný jeho fanatický fanoušek. Vlastně bych se vůbec neoznačil za jeho fanouška nebo příznivce. Jak bych taky mohl. Babiš hned v úvodu své proslulé knihy O čem sním, když náhodou spím, přímo říká, že tou poslední kapkou, která ho přesvědčila, aby vstoupil do politiky, byl rozhovor Václava Klause, který dávali v  televizi, zrovna když přišel v noci domů z práce. „Stejné fráze, stejné vytáčky, stejné obří ego. Pak se debata stočila ke korupci,“ útočil tehdy Babiš. Ušel od toho okamžiku v politice kus cesty a leccos od té chvíle pochopil. Minimálně to, že stát není firma a že vyhrávat v politice 10:0 zkrátka není možné. Jak jsem nedávno napsal jednomu jeho blízkému spolupracovníkovi, nemůžu ty řeči toho tvého šéfa často vůbec vystát, ale co se dá dělat…

Zkrátka jsem si vyhodnotil, že z možností, které se nabízejí, mé zájmy bude lépe hájit on a že jeho protikandidát se s mými názory a viděním světa shoduje ještě méně. Při vší problematičnosti a výhradách, které k němu mám – a že jich není málo – se Babiš alespoň tváří, že nechce euro, mluví konečně jako jeden z mála o míru a jednání, není fanouškem korespondenční volby, nesouhlasí se zákazem výroby aut se spalovacím motorem apod. A to je mi prostě sympatické. Samozřejmě že vím, že prezident o všech těchto věcech přímo nerozhoduje. Toto objevené „poznání“ pravomocí prezidenta se mimochodem dnes stalo prakticky univerzálním argumentem příznivců Petra Pavla, jímž se – přesvědčeni o své informovanosti – snaží umravňovat své jakoby hloupější spoluobčany, kteří, jak příznačně napsala jedna fotografka na sociálních sítích, „neví, že to ani pravda být nemůže“. Prosťáčci, chce se skoro dodat.

Co mi naopak sympatické není ani trochu, je kýč, který okolo volby Petra Pavla jeho podporovatelé vytvářejí. Hysteričtí mniši zavírají kostel, aby se tam nedostal jeho soupeř, věční bojovníci s komunismem najednou hájí jeho problematickou minulost atd. Rozumná zdrženlivost a odstup úplně zmizely, jen černá nebo bílá a nic mezi tím. Necítím se dobře v extatickém hlavním proudu a možná už jen kvůli tomu se mi chce „hodit to“ jeho soupeři. Že se pletu? Že to jsou hloupé důvody? Prosím. No a? Nemyslím si, že důvody voličů Petra Pavla by byly o mnoho sofistikovanější.

A propos válka, když už jsem ji zmínil. Je dobře, že toto téma bylo vtaženo do prezidentské kampaně. Musím se přiznat, že se opravdu nedojímám nad tím, jak píše Respekt v návaznosti na Babišovy billboardy, že „už teď hlásí lidé ze všech koutů Česka vyděšené rodiče či prarodiče, [kteří] nechtějí nechat své potomky umírat ve válce“. Téma války považuji za mimořádně důležité, jedno z nejvážnějších vůbec. Co mne naopak děsí, je jednostranně lehkovážný přístup k ní. Z možné eskalace konfliktu mám reálné obavy, a to aniž bych byl typický „dezolát“. Proto jsem rád, že si toto téma někdo konečně dovolil uchopit trochu zdrženlivěji než vláda.