Mezi národně konzervativní scénou (nemusíme se pořád označovat za dezoláty) zuří tuhý boj. Hledají se argumenty, proč toho či onoho nenávidět a podezírat, nehledají se důvody, proč se alespoň dočasně spojit. (Až vyhrajeme můžeme se zase do krve rozhádat, podezírat, prostě všechno to, co patří do našich tradic. Vždyť jsme přece národně konzervativní).

Kdysi mnou respektovaný Martin Koller znectil skoro všechny. Druláka vyřadil, protože ten ve svém mládí věřil v Evropskou unii. Nic nepomáhá, že nyní je jejím kritikem. Rajchl je podezírán z jakési kolaborace s režimem. V tomto ohledu odvedla vládní propaganda dobrou práci, a mnozí z nás na ni naskočili. Ano, a ještě jeden velký hřích Rajchl má – nevykřikuje o vystoupení z NATO. Politika je umění možného, to bohužel dnešní radikálové z našich řad nechápou. Skvělá Kateřina Konečná je ve špatné straně, tak ji odmítneme, ačkoliv by právě ona mohla být v čele opozičního hnutí a tak dál a podobně. SPD se zařídilo podle jednoho článku Vidláka, koupilo si popcorn a kofolu (tady jsem udělal změnu z coca coly), rozložilo stoličky a sleduje opoziční bitku.

Je to k ničemu. Pětikoalice to naopak dělá chytře. Sice se vzájemně nemohou ani cítit, ale drží jakž takž pohromadě. Sem tam vypustí balónek rozepří, aby se neřeklo.

A pak tu máme demonstrace. Každý udělá tu malou svoji. Přece nebudu stát na pódiu vedle toho či onoho, doplň dle vlastních antisympatií. V tomto případě nemají demonstrace skutečně valný smysl. V případě sjednocení (jo, jo, vím, nejde to) by to sílu mohlo mít. Sice i v tomto případě někteří experti říkají, že demonstrace nic nezmění, ale z historie víme, že průlomové změny začínají malými záchvěvy.

My zatím pracujeme na tom, jak dopřát vítězství těm, které nejlepší premiér všech dob označil slovy fotbalové hantýrky za tým Liverpool FC, přestože (opět řečeno fotbalovou hantýrkou) by se nedostali ani do okresního přeboru.

František Kašpárek