V roce 1968, když mně bylo deset roků, jsem dostal aršík známek se čtyřmi politiky- Svobodou,  Dubčekem, Smrkovským  a  Černíkem. To byli hrdinové té doby. Nad spojenými známkami nápis hlásal „Věrni zůstaneme“.  Jak známo, cesta do pekel bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. V roce 1970 lidskou tvář socialismu nahradila tvář normalizační a z Alexandra Dubčeka se pomalu stávala postava, která jakoby snad ani nikdy neexistovala. Na krátký čas se vrátil do politiky po roce 1989.

Podivná hra čísel

Alexandr Dubček se narodil v roce 1921. V tomto roce byla založena Komunistická strana Československa, která se stala jeho osudem.  Zemřel 7. listopadu, tedy ve výroční den Říjnové revoluce, která odstartovala komunistickou éru v zemi, jež v roce 1968 zadusila Dubčekovy reformy. Když vcházel jeden listopadový pátek roku 1989 na melantrišský balkon, aby se po dvacetiletém mlčení opět objevil na veřejnosti, bylo mu 68 let. Věk připomínal jeho osudný politický rok.

1. září 1992

Od sedmé hodiny ranní čeká před bratislavskou vilou Alexandra Dubčeka tmavomodré BMW. Ve voze sedí sedmatřicetiletý Ján Reznik, zkušený policista, který za patnáct let své služby u ministerstva vnitra najezdil přibližně milion kilometrů bez nehody. Je trochu nervózní, v deset hodin má být v Praze, kde začíná zasedání předsednictva Federálního shromáždění a Dubček stále nikde. Navíc začíná jemně mrholit.  Dubček konečně v půl osmé přichází a usedá vedle svého řidiče. Na dálnici Brno - Praha  Reznik zrychluje na 140 kilometrů v hodině. Podle Věstníku MV nemusí totiž ve výjimečných případech dodržovat předepsanou rychlost,  a  protože současně vykonává funkci osobní ochranky, nemá zapnutý bezpečnostní pás. Ten nemá ani Dubček.  Reznik si mimoděk vzpomene, že nikdo z politiků, které vozil, si ho nikdy nezapínal. Čert ví proč. Mrholení přerůstá v hustý déšť.

A tady přichází první nesrovnalost. V protokolu ze soudního líčení řidič Rezink uvedl (Liboslav Leksa – Tragédie na 88.kilometru): „Asi na 150. kilometru poblíž Devíti křížů pan Dubček řekl, že se potřebuje podívat do papírů, takže si za jízdy přesedl dozadu.“  Ponechme stranou, že přemístit se za rychlé jízdy z předního sedadla na zadní není jen tak jednoduché. Zvláště pak pro staršího muže.

V protokolu v hlavním líčení řidič Reznik uvedl: „Pan Dubček řekl, že si potřebuje přesednout, takže jsem zastavil…“  Poslední dvě slova jsou překřížkována a následuje: „si za jízdy přesedl.“ Soud tento rozpor přešel bez povšimnutí. Možná jen nepodstatný detail, jenomže v tomto případě je nepodstatných detailů víc.

Nehoda

Na 89. kilometru předjíždí Dubčekův řidič červenou Škodu 105. Blíží se pověstný a snad „zakletý“ 88. kilometr. Reznik před sebou uvidí velkou lesklou kaluž vody, dává nohu z plynu a začíná brzdit motorem. Cítí, jak voda naráží do karoserie a má pocit, že s vozidlem se děje něco nepředvídatelného - pneumatiky jakoby sklouzávaly „někam jinam“. Vůz se stává neovladatelným. Reznik se snaží vyšlápnout spojku, aby mohl použít brzdy. BMW se točí kolem své osy, zavadí levým blatníkem o obrubník a vyletí z dálnice. Auto proletí asi dvacet metrů vzduchem, dopadne na pravý bok a střechu a převrátí se zpět na kola.

Co předcházelo

O pár let později se pustili dva novináři do vlastního vyšetřování nehody. Netřeba snad ani dodávat, že systém se s nimi příliš nemazlil a svoji profesi museli opustit. Nešlo samozřejmě jen o případ Dubčeka, věnovali se příliš mnoha zakázaným tématům. Nepřejí si být jmenováni. Cituji výsledky jejich pátrání o okolnostech, kterými vše začalo:

„Zjistili jsme další informace, doplňující vnější okolnosti atentátu na Alexandra Dubčeka. Bezprostředně před Dubčekovým odjezdem dostal vedoucí garáží telefonický příkaz, aby pro jeho cestu nebyl použit opancéřovaný vůz, ale právě BMW. Pozoruhodný na celé záležitosti je fakt, že k příkazu ke změně vozidla bylo použito zakódovaného telefonu, k němuž má přístup pouze jediný člověk. Ten však v onen inkriminovaný okamžik prokazatelně nebyl přítomen ve služebně, kde se zmíněný telefon nachází.“

Svědkové nehody

Prvním svědkem, který dorazil na místo nehody, byl právě onen řidič červené Škodovky, kterou BMW předjelo. Není tedy pravdou, jak se všeobecně uvádělo, že havarované BMW zůstávalo delší dobu bez povšimnutí, skryté za keři.  Jméno svědka není podstatné, říkejme mu třeba pan Horák. Po nehodě seběhl dolů ze svahu a později vypověděl, že na místě nehody se kromě obou zraněných mužů nenacházel nikdo jiný. Tento bod výpovědi je poměrně důležitý, jak vyplyne z následujících řádek ohledně polohy těl Dubčeka a Reznika.

Pan Horák pak vybíhá na silnici a stopuje projíždějící vozidla, aby zavolala záchranku a policii. Když se mu to podaří, vrací se zpět k havarovanému autu.

Policie, záchranka a hasiči dorazili na místo nehody asi po dvaceti minutách. Těsně před jejich příjezdem se na místě nehody objevují pracovníci ministerstva vnitra, kteří Dubčeka, jako předsedu Federálního shromáždění, museli doprovázet. Dost velké zpoždění. Pokud oni dodržovali rychlost, nabízí se otázka, k čemu je takový doprovod dobrý, když zůstane třicet kilometrů pozadu.

Pro lékaře záchranné služby z Humpolce bylo záhadou, jak se řidič a Dubček dostali ven z auta. Dubček ležel asi patnáct až dvacet metrů před automobilem a řidič u jeho nohou. Přední sklo bylo sice popraskané, ale celé, a vůz stál přibližně ve směru jízdy. Reznik sice později vypověděl, že zadní sklo bylo vytlučené, ale podle výpovědi Vladimíra Smrčky z humpolecké záchranné služby, byla při jejich příjezdu skla vozidla neporušena. Jednou z možností by bylo, že se dveře během havárie otevřely. To však zásadně popřel Harald Schlegel, expert od BMW. Podle jeho slov jsou dveře zkonstruované tak, aby to prakticky nebylo možné, pokud by Dubček nevyvinul tlak větší než sto kilogramů. V druhém případě by musel Reznik pomáhat Dubčekovi z auta. Při pozdějším soudním přelíčení na dotaz předsedy senátu, zda vytahoval Dubčeka z auta, dal Reznik opakovaně zápornou odpověď. Za zmínku také stojí, že soud odmítl přizvat k analýze automobilu firmu BMW, která o to sama požádala.

Další otazníky

Podle sdělení jistého tajemného informátora, jenž se obrátil na tisk, měl být nad zadním pravým oknem v karosérii ostrý zásek, který někdo musel udělat velmi ostrým předmětem. Z jakého důvodu by to někdo dělal, už informátor nesdělil… Na uveřejněných fotografiích havarovaného BMW bylo vidět vysypané zadní sklo. Ovšem údajně existuje nesestříhaný videozáznam, který policie pořídila po svém příjezdu, a tady je zadní sklo vcelku. Není vysypané. Tím bychom se opět ocitli na začátku. Kudy se dostali oba muži ven?

Dalším důležitým bodem je otázka, kam zmizel Dubčekův kufřík. Reznik vypověděl, že ho odevzdal pracovníkovi ochranky FMV. Jeho další putování nebylo nikdy uspokojivě vysvětleno. Kufřík měl obsahovat písemné poznámky k projevu ve Federálním shromáždění, ve kterém chtěl Dubček varovat před rozdělením Československa, a další dokumenty, které souvisely s jeho plánovaným slyšením v Moskvě. Prokurátor Tomáš Havlík sice později napsal, že kufřík byl v pořádku s osobními věcmi odevzdán příbuzným, ale tato informace nic neobjasňuje. O obsahu kufříku totiž nepadlo ani slovo.

Komu ku prospěchu

V průběhu vyšetřování se objevila neoficiální hypotéza, že příčinou autonehody byla ultrazvukovou puškou prostřelena kola BMW. Abych pravdu řekl, nevím, jestli je něco takového možné. Zeptal jsem se několika expertů a dostal dost rozporuplné odpovědi. Pokud ano, tak by s tímto mohla souviset ona náhlá výměna vozidla, ale již méně ostatní známá fakta. Pravděpodobně nám zde uniká některý velmi důležitý mezičlánek, dovedně zamaskovaný v přemíře protichůdných informací. Lež se totiž nejlépe ukryje mezi  větším procentem pravdy.

Koncem devadesátých let vydal na Slovensku bývalý spolupracovník Dubčeka komerční právník Liboslav Leksa publikaci „Tragédie na 88. kilometru“. Autor mimo jiné píše: „V jistém čase mi jistý člověk (a v tomto případě neuvedu ani přibližný čas a ani iniciály jména osoby) nabídl magnetofonový pásek, kde měly být nahrány hlasy, které vyslovily pokyn na odstranění Dubčeka z politického života. Požadoval vysokou sumu, kterou jsem neměl k dispozici, a již z tohoto důvodu bylo nemožné tento důkaz koupit…“ Leksa ovšem připouští, že nabídka mohla být falzifikátem.

Vynechme nyní příležitost a prostředek a zkusme se zamyslet, komu Dubčekova smrt byla ku prospěchu. Nabízí se dva základní motivy a jedna méně pravděpodobná doplňková hypotéza.

O zániku Československa ještě nebylo definitivně rozhodnuto a tehdejší premiér Stráský mnohokrát zdůrazňoval, že jeho vláda není vládou likvidační a že udělá vše pro to, aby po třicátém září bylo možné vytvořit funkční federaci. Alexandr Dubček byl bezvýhradným stoupencem Československa a jeho názor měl přece jen váhu v obou částech země. Také, jak o mnoho let později řekl jeho syn Pavol, nikdy by nepřipustil takové vytunelování zdrojů v Čechách i na Slovensku, ke kterému později došlo.

Asi týden po nehodě se v Berlíně konal 19. kongres Socialistické internacionály, na kterém měl být Dubček jmenován jedním z čestných místopředsedů této vlivné organizace. Jeho pozice v Československu by tímto značně posílila a jisté plány by se nikdy neuskutečnily.  Dobrá věc pro občany, ale špatná pro plánovače budoucnosti.

Další možný motiv pro odstranění Dubčeka naznačil bývalý sovětský disident Sergej Grigorjan, vedoucí informační kanceláře Glasnosť. Podle jeho názoru byla Dubčekova nehoda pečlivě promyšlenou a připravenou akcí KGB. Grigorjan mnoho let pátral po utajované sovětské historii. Pro moskevský deník Izvěstija v roce 1993 napsal: „Dubček měl být předvolán jako svědek před ústavní soud v Moskvě v procesu proti Komunistické straně Sovětského svazu. Tam chtěl přednést některá dosud neznámá fakta o aktivitách sovětského stranického vedení na jaře a v létě 1968. Aby se zabránilo Dubčekově výpovědi, musel být odstaněn z cesty.“ A zde se vynořuje další podivná souvislost.

Ve stejný den, kdy havaroval Dubček, zemřel za záhadných okolností polský premiér Piotr Jaroszewicz. Podle policejní zprávy byl i se svojí ženou zavražděn v domku na předměstí Varšavy. Údajně rukou zlodějů. Byl však uškrcen koženým páskem, před smrtí ho vrazi mučili, jeho ženu zastřelili. Vše nasvědčovalo, že se spíše jedná o práci profesionálů.

Také Jaroszewicz se měl zúčastnit slyšení v Moskvě o kriminálních praktikách Komunistické strany Sovětského svazu a její úderné pěsti KGB. Jako by někdo, jak říká populární postava v seriálu Námořní vyšetřovací služba, svazoval volné konce. Proces s představiteli KSSS se nikdy nekonal.

O zmařenou účast Dubčeka a Jaroszewicze na moskevském procesu se zajímala také poslankyně ruské Státní dumy Galina Starovojtová. Byla zastřelena v roce 1998 před svým domem.

Doplňující hypotéza (téměř nepravděpodobná, předkládám ji jen pro úplnost) ohledně automobilové nehody na 88. kilometru se nevztahuje k Dubčekovi, ale k jeho řidiči. Ján Reznik byl dříve služebním řidičem ředitele Inspekce slovenského ministerstva vnitra L. Čima, který v roce 1990 odvezl kompromitující dokumenty StB z Tisovy vily, a to právě za asistence Reznika. Později byl Čimovi udělen politický azyl ve Švýcarsku.

V roce 1968 dal Alexandr Dubček Československu určitou naději na zlepšení stávajících poměrů. Byl komunista, který věřil v socialismus s lidskou tváří. Prohrál a politika, jak známo, se umí chovat ke svým raněným krutě.

Ponechme tedy na historii, ať se sama zhostí konečného soudu.

František Kašpárek