Po listopadu 1989 se Pravda a Láska tak často dostávaly do full kontaktu se Lží a Nenávistí, až si nakonec unavené, ale šťastné, padly do náručí, jako po dokonaném orgasmu, o kterém se nesmělo (a dosud nesmí) mluvit. Zase je to neveřejná záležitost starých a nových politických a ekonomických elit konaná v jakémsi procesu naplňovaném v postHavlovském ateliéru zvaném Česko. Zase platí to známé: Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.

Jak to bylo…

Kdo se chce dozvědět, v dokumentární podobě, něco o památných dnech „Vítězného Listopadu“, tak může sáhnout po solidní publikaci Jiřího Suka Labyrintem revoluce (2003). Na straně 17 a dále si můžeme přečíst vyznání autora: Mým cílem byla vyváženost. Přál jsem si, aby vědecká systematičnost nezadusila lidský (leckde „příliš lidský“) rozměr dění. Nejsem si jist, zda se mi to podařilo. Takové počínání je vždy riskantní, zvláště pak jde-li o psaní z oblasti soudobých (žitých) dějin. Takřka všichni jsme aktivními pamětníky „devětaosmdesátého“, pro tehdejší mladší a zčásti i střední generaci znamenal tenhle rok první historický zlom prožitý na vlastní kůži, o němž lze říct, že výrazně ovlivnil individuální osudy většiny jejích příslušníků.

Je třeba na rovinu uvést, že mnozí účastníci Havlova kruhu měli na praktickou realizaci „revoluce“ větší vliv, než on sám, bez ohledu na to, zda to přiznávali, přiznávají, či nikoli. Patřili k nim Radim Palouš, Jiří Křižan a třeba Petr Pithart, mám na mysli jeho titul Po devětaosmdesátém: Kdo jsme? Mezi vzpomínkami a reflexí. Texty z let 1992 – 1996, (1998).

Řada lidí, odborníky nevyjímaje, si kladla otázku: „Co se tehdy vlastně stalo?“ K nim mj. patří i Jan Měchýř (1999), Petr Husák (1999) a jiní. Velmi zajímavá je publikace slovenské autorky Soně Szomolanyi Kĺukatá cesta Slovenska k demokracii (1999).

Je třeba vědět a plasticky pochopit, že Václav Havel byl coby umělec velmi empatický a velmi brzy (už v roce 1997) v proslulém Rudolfinském projevu dal ťafku Václavu Klausovi a vládnoucí Občanské demokratické straně. Údiv pana premiéra byl nelíčený…

Odlehčení patologického tématu

Předně si musíme uvědomit, že o skutečném Havlovi toho víme málo. Domnívám se, že Žantovského žlamdy nic moc nepřinášejí. Kdyby jeho biografii zaznamenala paní Olga, a bez příkras, bylo by to velké čtení, i markýz de Sade by zesinal. Je snad i doloženo, že ona si svého muže za presidenta nikdy nepřála.

Moje osobní zkušenost s Václavem Havlem je však nepřímá a poněkud rozostřená. Kdysi jsem měl barevné sny a byly doopravdy živější, jak šedomodrá česká realita po Listopadu 1989. Po dlouhé době jsem měl opět jejich návštěvu. Tentokrát se mi zdálo, že mě navštívil Frédéric Lenormand a vysvětloval mi, že Václav Havel není noční můra.

Zůstal jsem rezervovaný, vím o Lenormandovi jen to, že je velmi vzdělaný, a že po lingvistických studiích pracoval v pařížském Ústavu pro politická studia a na Sorbonně. Ještě více, mě na něm však fascinuje rok 1988, kdy napsal pět románů za sebou, aby si ověřil své literární možnosti.

Nicméně, Lenormandova argumentace, že V H údajně není noční můra – byla jaksi nedobře argumentovaná (asi jako Tavistok či Aspen), a tak se ve mně něco i ve snu vzpříčilo. Použil jsem úhyb navozený Arthurem Schopenhauerem, a označil se za praktikujícího infantila. Věděl jsem z předchozího, že Lenormand je také autorem příběhů pro děti. To mi v hyperprostoru snů velmi pomohlo. Můj mentor začal hledat amplifikace, improvizovat a hledat náhradní ucelený narativ.

To vše se dělo jen proto, že se mi pokoušel vysvětlit vnitřní založení Václava Havla. Jeho náhradní varianta spočívala v tom, že uvedl na scénu našeho diskursu taoistický klášter Snů, jehož kontemplativní život spočívá v jádru na snění. A zde platí: „Kdo vysní pár pořádných prorockých vizí, může se klidně stát i světcem. Proto mnichové uctívají sny víc než vlastní život.“

Namítl jsem mu, že toto není „čistá kauza“, a že by to otevřelo dveře do tao i Havloidům. Výrazně posmutněl a dal mi za pravdu. Než zmizel, řekl ještě: „Otevři knihu na stránce 106“.

Hned ráno jsem to udělal, a pochopil kam Lenormand mířil a jakým vlastnostem opat vděčí, že je vynikajícím představeným kláštera. Opat Věčná svatá cesta neváhal přiložit ruku k dílu. Dokázal úlisně poklonkovat lidem z lepší společnosti, aniž tratil důstojnost. V roli obratného hostitele kříženého se světcem byl nepřekonatelný. Stál v půli cesty mezi lidmi a bohy, mezi nebem a zemí. Když bylo zapotřebí, byl vstřícným a laskavým mužem, po zbytek času mužem tajemným a zbožným. Pochleboval zazobaným návštěvníkům, a přitom jim neustále dával najevo, jakou čest jim prokazuje, když se snižuje na jejich úroveň.

Soudcem Ťi, na březích Vltavy, měl být Václav Klaus. Zvládl tuto úlohu? Podle knihy Valtra Komárka Ohrožená revoluce (1991) nikoli, což stále znovu dokládají fakta zveřejňovaná Janem Kellerem, Ilonou Švihlíkovou a odborářskými analytiky s dlouhou praxí. Havla v metafoře snad už známe, najde se konečně i soudce Ti? Kdo na tuto neoficiální, ale velevýznamnou funkci může aspirovat? Především Tomáš Halík, možná i Lukáš Jelínek, možná Jan Macháček, s jistou nadějí pak Jiří Přibáň zpoza La Manche.

Jak usnadnit toto hledání

Především to chce zodpovědný přístup umělců. Takže takový Kurt Gebauer nebude až tolik myslet na psíčkaře u Národního divadla a zhotoví propracovanou jezdeckou sochu Václava Havla. Originál bude v Lánech, kde se oba velikáni, tedy TGM a VH budou koukat z očí do očí, který uhne zrakem jako první, ten je ten menší.

Dovětek

Klást si otázky typu, zda Václav Havel národ sjednotil či nikoli, je asi bezpředmětné. Spíše sledujme, kolik turbulentních emocí vyvolal – a to přímo i přeneseně. Tři dny před jeho první volbou jsem si všiml na domě Hajdova 8 (Ostrava-Hrabůvka) ve výši jednoho metru červeného nápisu: Havel na hrad. Den před volbou přibyl černý nápis: Na Špilberg. Nechci k tomu zaujímat jakékoli stanovisko.

Když jsme u těch turbulentních emocí, hodně z toho osvětluje rozhovor s Fero Feničem, který vedla Marie Frajtová a fotil Michal Sváček (Lidové noviny 18. listopadu). Známý režisér a dokumentarista zde mj. popisuje příhody, které zažil během procesu přejmenování Ruzyňského letiště.

Při hodnocení třináctiletého přínosu prezidentování Václava Havla se zpravidla uvádí, že nás výborně reprezentoval v zahraničí a pozvedl naše šance. Domníval jsem se, že naše šance v zahraničí posilovala dlouhé roky značka Made in Czechoslovakia. Ale pravda, mohu se mýlit, to bude asi věkem.

Tento držitel několika desítek čestných doktorátů a literárních cen nezpochybnitelné pověsti (zejména ze Spolkové republiky Německo) byl jedenáctkrát nominován na Nobelovou cenu.

Nevím to přesně, ale tak mi připadá, že Lech Walesa to celé po čase komentoval asi takto: „Havel už svoji úlohu splnil, Nobelovou cenu nedostane.“ Ale opět mohu se mýlit. Na základě uvedeného a řady dalších faktů se lze domnívat, že Václav Havel byl pouze lokální, pražský fenomén. Třeba by to dosvědčil i Ján Budaj z hnutí Verejnosť proti nasiliu. V každém případě ale inženýři a dělníci ze zbrojovky v Martině ad.

A ještě něco. Mám doma hrníček s emblematikou Občanského fóra. Telepaticky mě nutil, abych ho oslovoval Šimone. Nereagoval jsem. „Mám tě napráskat?“ řekl. Já nejsem žádný hrníček v tísni! A tak držím hubu a krok, jako tenkrát.

(Tato úvaha navazuje na předchozí: Zlatá gilotina Václava Havla Trocha nadsázky, troch fikce)

Literatura
Jiří Suk, Labyrintem revoluce. Aktéři, záplatky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990). PROSTOR, Praha 2003. ISBN 80-7260-099-0
Petr Pithart, Po devětaosmdesátém: Kdo jsme? Mezi vzpomínkami a reflexí. Texty z let 1992-1996, Kalligram/Doplněk, Bratislava/Brno 1998.
Jan Měchýř, Velký převrat či snad revoluce sametová? Několik informací, poznámek a komentářů o naší takřečené něžné revoluci a jejich osudech 1989-1992, Československý spisovatel, Praha 1999.
Petr Husák, Česká cesta ke svobodě. Revoluce či co? Volvox Globator, Praha 1999.
Soňa Szomolanyi, Kĺukatá cesta Slovenska k demokracii, Stimul, Bratislava 1999.
Frédéric Lenormand, Noční můry zabíjejí. Nové případy soudce Ťi. První vydání. Gaarmond, Praha 2006. ISBN 80-86955-29-X.
Marie Frajtová, Za co bojuju. (Rozhovor s Fero Feničem). Lidové noviny, Pátek, 18. listopadu 2016.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami