Jak to bylo v roce 1968, po invazi Varšavské smlouvy do Československa? Nechci zde řešit (a nedořešit) úlohu tehdejších politiků, kteří postupem času dostávali různé nálepky, zejména od pražských historiků, publicistů nebo omšelých pamětníků typu Kamila Moučková, Petr Pithart, Tomáš Halík, kteří vždy stáli na barikádách revoluce, které si ex post sami zbudovali ve svých myslích…

Reprodukovat něco, dokonce i to, co člověk (tehdy a tam) bezprostředně prožil, je trochu ošidné. A nemusel by přitom „zaspat“ hlavní fenomény doby anebo jejich epifenomény, stačí, když nedocení evoluci. Matt Ridley se pokusil popsat onu množinu dějů, které putují kolem nás, asi jako pohyblivé písky. 2)

Já to, při svém vzdělání brigádnického typu vnímám tak, že je to šedá zóna, která se podobá „mrtvému“ místu mezi krokodýlíma očima. Asi lze říci, že Sabaoth neřeší detaily. Přenechává je evoluci a vyvoleným. Je však více než dost těch, kteří jsou vyvoleni v zájmu jistých mocenských kruhů, jedná se tedy o zealous and cohesive cult-like, tedy horlivé a uzavřené kultovní skupiny, které nominují své pretendenty. Zejména po roce 1968 jich zatraceně přibylo.

Vždy když si potřebuji něco z derivátů společenského vývoje vyjasnit, sáhnu po revue PROSTOR s obsahem Kam kráčíš vzdělanosti (2006). Šéfredaktoru Milanu Hanušovi a jeho přispívatelům se podařilo přivést na svět čtení – k přemýšlení. 3)

Praha, centrum, které vyhnilo

Vždy, když se připomene nějaká událost (třeba 1948, 1968, 1989…), tak se objeví pamětníci a zjevně zasloužilí a snaží se z dané historické mršiny ještě něco ohlodat. Nejde o událost samou, ale o jejich zření a především jejich zásluhy. Byl by dlouhý seznam těch, kteří TO vědí (při vší „skromnosti“) lépe než jiní. Patrně i Gusta Fučíková nebo Jiřina Kabrhelová by zahanbeně ustoupily do stínu.