Pokud jsem tomu všemu nedávno v kauze OKD porozuměl přibližně správně, tak v úterý 10. ledna, za řízení místopředsedy PSP Vojtěcha Filipa, došlo pod číslem 282. k projednávání Informace vlády o postupu ve věci nevýhodné privatizace OKD. 

A jak konstatoval řídící schůze: „Projednávání tohoto bodu jsme zahájili 30. června loňského roku na 48. schůzi Poslanecké sněmovny. Vyslechli jsme úvodní slovo předsedy vlády Bohuslava Sobotky, vyslechli jsme poslance Marka Černocha a vystoupení poslanců s faktickými poznámkami a stanovisko poslaneckého klubu KSČM. Poté jsme jednání přerušili. Všeobecná rozprava nebyla zahájena. 
Učiním snad ještě jednu poznámku. Na žádost poslaneckého klubu KSČM vám byl rozdán sněmovní dokument 4663 a měli byste ho všichni mít k dispozici.“ 

Poté se poslanec Marek Černoch ujal (po uvítací oficialitě) slova: „Teď už ke kauze OKD. Já jsem si podrobně prošel, co nám tady minulý rok při mimořádném bodu řekl k privatizaci OKD pan premiér Sobotka.Jeho slova jsou ovšem naprostou fraškou a výsměchem nejenom poslancům, ale všem občanům naší země. Tomu, že bylo OKD prodáno za dobrou cenu a nedošlo k okradení našeho státu, si myslím, už nevěří vůbec nikdo. Pan premiér Sobotka svému kamarádovi panu Bakalovi ještě v rámci zlodějny OKD doslova vše daroval. Společnost OKD byla prodána za směšnou částku 4,1 mld. Kč. Za tuto částku byly prodány nejen samotné Ostravsko-karvinské doly, ale také 44 tisíc hornických bytů v Havířově, Ostravě, Karviné, dále 1 200 bytů na Kladně, celkem 32 dceřiných společností OKD a další nemovitý majetek, jako pozemky, rekreační objekty. Znalecký posudek firmy Ernst & Young určil hodnotu čistého obchodního majetku OKD na 52 mld. Kč. Naše země byla tedy okradena o desítky miliard. Zlodějnu OKD už nějakou dobu řeší také české soudy.“ 

Poslanec Marek Černoch ovšem pokračoval dále, a přešel k přímému oslovení Bohuslava Sobotky. „Vy, pane premiére, stále tvrdíte, že všechno bylo v naprostém pořádku. Takže si mají naši občané na podobné praktiky a podobné zlodějny zvykat? Podle vás je v pořádku, když je naše země okradena o desítky miliard korun? Autor inkriminovaného posudku na hodnotu OKD pan Rudolf Doucha tvrdí, že zahrnout do hodnocení veškerý majetek nebylo obsahem úkolu, který od Fondu národního majetku dostal. Dostal tedy jasný příkaz: Oceňte to bez bytů. K takovému zadání musela dát pokyn ta nejvyšší místa. Na těch nejvyšších místech seděl dnešní premiér pan Bohuslav Sobotka.“ 

Komentář si k tomu jistě každý udělá sám. A možná si také vzpomene, jak to bylo s církevními restitucemi. Na příslibu jejich negace si ČSSD vydobyla hlasy voličů. Následné soudní procesy římsko-katolické církve a řádů se státem a samosprávou na různých úrovních daly zapravdu těžkým pesimistům. 
I zde je možno obsáhle citovat, zejména pokud bychom si vytáhli Britské listy ze dne 13. 7. 2012, viz analýza „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“ aneb právní rozbor k problematice restitucí církevního majetku.“ Autorem je renomovaný právník JUDr. Karol Hrádela, který řekl. 

„Nejzajímavější je, že se tvrdí, že nebyla vyplácena náhrada za údajně zestátněný církevní majetek, přičemž nikdo se nezabývá prověřením tohoto tvrzení z důvodové zprávy. Očekával bych, že budou vyvráceny názory, že náhrady byly poskytnuty alespoň v některých případech, tak, že se dozvíme, že a kdy a kým byly prověřeny náhradové knihy, archivní dokumenty Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství a fondu pozemkových reforem a majetkové podstaty pozemkových reforem. Studujeme-li totiž archivní dokumenty jak církevní, tak i vládní, jsou v tomto tvrzení více než vážné pochybnosti. Konec konců o tom, že náhrady byly vyplácené, psal i profesor Pavlíček…“
Právník dále konstatoval: „Druhým postřehem je snaha prosazovatelů církevních restitucí se vyhnout odborným diskusím a jejich neochotě odpovědět na konkrétní otázky, jak se stalo i na Žofínském fóru k církevním restitucím.“ 
Zde vidíme, že to nebyla jen aktivita premiéra Petra Nečase (ODS), ale dohoda ve valné časti politického spektra Poslanecké sněmovny PČR.

Jaká je úloha ČSSD, jaká potom naše?
V posledních letech je stále častěji slýcháno, že sociální demokracie má 140ti-letou nepřerušenou tradici. Má či nemá? Podle názoru Františka Stočese (Britské listy 18. dubna 2011) to není zdaleka jasné. V ostré stati s názvem Lidový dům nemá skutečnou vizi – a není divu! se mluvčí a člen stínové družstevní komise ČSSD – při Alternativě Zdola – vyjadřuje k tradici, ale i praktikám současných sociálních demokratů. 
Vyjadřuje se i k Agrokombinátu Slušovice, likvidátoru Václavu Havlovi, jistému ministrovi za sociální demokraty apod. Není to veselé čtení, zato skvělá analýza.  Než tedy přistoupíme k volebním krabicím, tak bychom si to vše mohli přečíst – pozorně přečíst. To proto, aby se podzimní volby 2017 nestaly, pro nás obyčejné lidi, doopravdy „u r n a m i“.       
Bagatelizace migrace do ČR, údajná nemožnost řešit tyto a jiné související otázky, kauza MUDr. Rath, kauza plk. Šlachta, kauza plk. Almer a četné příběhy, které se nás bezprostředně i zprostředkovaně dotýkají, vždy více a více fakticky, než jsme schopni a hlavně ochotni připustit. Být zticha a nejednat – to znamená být vlastní pozůstalý.
Velkou otázkou tedy je Jak se bránit násilí politiků; než to zase krachne? Třicátá léta 20. století jsou více než výmluvná!! I zde se můžeme nechat vést v turbulencích tekuté modernity nedávno zesnulým sociologem a filosofem Zygmuntem Baumanem. Jeho kniha Modernita a holocaust je výmluvným svědectvím lidského bytí ve všech třech obvyklých pojetích času. 
Zaujala mě zde řada pasáží, z nichž některé vypadají jako korálky koncentrovaného zla. K nejsilnějším řadím (pro sebe) text pod čarou, viz s. 311, kde je ve zkratce komentována vynikající filosofka, znalkyně Talmudu Gilian Roseová. 
Může naši společnost, a naprostou většinu z nás, likvidačně poznamenat syndrom ČSSD pod vedením Bohuslava Sobotky? Tato otázka je zjevně větší, než zadlužený Lidový dům. Je škoda, že nám nemůže odpovědět už ani velký sociolog prof. Miloslav Petrusek.

Zdroj: Zygmunt Bauman Modernita a holocaust. Druhé vydání. Sociologické nakladatelství, Praha 2010.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami