Kniha svým polygrafickým zpracováním, grafickou úpravou, zlomem i nápaditým tiskem je jen jednou z knih, které zdobí v roce 2024 sedmdesátiletou existenci nakladatelství Olympia. Bezkonkurenčního v teritoriu knih, věnovaných sportu.

Železnobrodské letopisy pedagoga, badatele, historika, a především „rodilého Broďáka“ Františka Sochora jsou druhou knihou, které nakladatelství Olympia o Železném Brodu vydalo. Oproti výpravným sportovním titulům je tato kniha žánrově jiná. Ale mimo dávno zapomenutá a zapomínaná regionální fakta má jednu z neuvěřitelných vlastností. Jde ke čtenáři, jde za čtenářem a společně s textem a fotografickou přílohou mu říká to nejprostší a tolikrát opakované: „Tady ses narodil, zde jsi doma.“

A jako se architektura města promítá denními cestami do života lidí, kteří v něm žijí, zůstává za jejich životy portrét historie, kterou vytvořili. Je to portrét, vytvořený ze slov, kraj, okolí, vyhlídka, samota, rozcestí, boží muka, cesta, řeka a most a mlýn, vzpomínka, paměť a bůhví co ještě. A všechna tato slova skrývají osud těch druhých, minulého času i času současného a pojmenovávají jeden veliký lidský příběh. Jsou nezastupitelná, protože v sobě skryla pro generace další správnost i omyly našich rozhodnutí, pokud jsme měli a máme nám svěřenou moc rozhodovat, jsou obrazem prozíravosti či hlouposti, které každá doba rodí, a věčným poučením, že dobré i zlé s námi, lidmi, po staletí přežívá, a je jen na nás, jaký kterému dáme prostor v nás samých.

Sdělovací prostředky, ten neplatící podnájemník, za jehož pobyt platíme my, mistr vaudevillu, komedie dell´arte, kouzelník povrchnosti, s globalizací a jednoduchostí smažených kuřat, reklam, zázračných dětí, starců, čokoládových tyčinek, s podtextem charakteristiky koloniálu: „…barvy, biče, olejovky!“ svedl bitvu nejen o diváka, ale především o podobu a obsah řečeného. Je třeba přiznat, že bitvu téměř vítěznou, protože jen těžko opouští anektovaný prostor kolem nás, domácností, výchovu, a v potěmkinovských kulisách žongluje jak s demokracií, tak s historickou pravdou podle gramotnosti daného moderátora.

A tak si myslím, že Železnobrodské letopisy jsou jednou z knih, které svému kraji, a nejen jemu, pro všechny, kdo v něm žijí, ale nejen jim, především těm přijíždějícím a projíždějícím, ve své knižní podobě nabízejí něco víc, než je pohled z restaurace či auta. Prostě řečeno: Vědět.

A vědět znamená myslet a myslet je podstatou lidského žití i bytí. Je podstatu osobního rozhodování, je rozlišovacím rastrem pro rozeznání pokory od bezduchého chvastounství, pomoci od posluhování, nakonec i charakteru od bezcharakternosti.

Význam Železnobrodských letopisů je v jejich neuvěřitelném a autorem zpracovaném historickém pohledu. Z každé stránky knihy jak by v ozvěně naší vlastní každodennosti zaznívalo memento mori našich osudů: „Kdo se nepoučil z historie, musí ji znovu opakovat.“

Žijeme v složité době, jedinečnost zápasí s globalizací, demokracie s absencí demokratů, velikost příběhu s plkáním, podstata myšlenky a slova s brebentěním a vzdělanost s hloupostí. Vše pod stínem ramen věčných vah pravdy a lži, života a přežívání.

Kniha učitele, historika, ale především člověka Františka Sochora, celý život hledajícího souvislosti lidského žití a bytí v daném (rodném) teritoriu, není jen kronikou místa, ale v pravém slova smyslu portrétem pro každého, kdo, vybaven kompasem poznání, chce pootevřít dveře k hledání toho, jací můžeme být v příštím čase.

Jako by byla zapomenutým nápisem na nejstarší knihovně v Egyptě, „Psyches iaterion“. Je připomínkou a vzkazem, že kdo má rád svůj kraj, je pro něj skutečnou „léčebnou duše“. Tolik potřebnou pro osobní i obecné sebevědomí.

(František Sochor Železnobrodské letopisy, nakladatelství Olympia 2023)