Pro Angličany to byl první velký zápas po získání titulu mistrů světa, pro naši reprezentaci nebyl o nic menší, protože hrála v zemi, která světu přinesla fotbal.

Kdo by si položil otázku, proč vzpomínat, měl by se v dnešním zjitřeném světě globalizace a neustálých lokálních válek zamyslet, jak velký význam pro život člověka a celé lidské populace má sport.

Československý národní tým, foto Soukromý archiv Jana Vokáče

V době konání tohoto zápasu probíhala studená válka. Existovala „ železná opona“ a odehrával se jeden život před ní  a druhý za ní. Svět byl rozdělen. Válka na spadnutí.

Zaplať bůh k ní nedošlo.

Jednu z velkých zásluh že nedošlo, měli i sportovci a sport sám.

Mužstva Anglie a ČSSR, foto Soukromý archiv Jana Vokáče

Ten se stal místem, kde bylo možno měřit síly s druhými zeměmi. Byl prostorem, který dovoloval vzdorovat tupým doktrínám a každá vteřina, každý bod, centimetr i metr, přes všechny možné ismy, posouvaly hranice možností člověka.

To byla světová vítězství lidské solidarity a vůle svobodně žít. Žít bez utrpení, které nedávno skončilo s milióny mrtvých a vrylo do tváře světa vrásky utrpení.

Podpisy hráčů Anglie, foto Soukromý archiv Jana Vokáče

Myslím si,  že na tato velká utkání, která prostřednictvím sportu vytvářela mosty dorozumění, je třeba, i když jen malým připomenutím, si občas vzpomenout.

V běhu našeho světa a našich osudů jsou nenahraditelná.

Listopadový zápas ve Wembley v listopadu roku 1966 byl podle hodnocení sportovních komentátorů jedinečný. Až na okamžik, kdy  František Veselý minul prázdnou branku soupeře.

Ale to se stává i těm nejlepším a on jedním z nejlepších byl.

Podpisy hráčů ČSSR, foto Soukromý archiv Jana Vokáče

A celkový závěr zněl,  od diváků i sportovních odborníků … Čechoslováci měli vyhrát.

Vzpomeňme tedy několika snímky z osobního archivu Jana Vokáče, pracovníka Československého velvyslanectví v Londýně, na tento slavný zápas.

A přejme si, aby se veškeré konflikty řešily ve sportovních kláních dodržujících pravidla fair play a nikdy a nikde jinak.

František Mareš