Nevím, jestli nás viděl… Stáli jsme namačkáni jeden vedle druhého. Někteří jsme se ani neznali a někteří jsme se po letech nepoznali, ale byli jsme tu. A každý si přinesl kousek jeho samého, pár slov, vzpomínku, připomínající záblesk nocí padající hvězdy.

Pečlivý pan řečník s noblesou rétora vyjmenovával klady jeho života. Života, který ve vší své výjimečnosti připomínal den s jeho narozením, poledním žárem a purpurem západu, aby svým koncem předznamenal nové narození.

Nevím jak kdo, ale vím, že v tomto okamžiku alespoň na chvíli jsme se mnozí brodili sněhem Obřího dolu, ztráceli dech v krpálech Mikulášského běhu, báli i nebáli se na stěnách Prachovských skal a v převisech hor. Běželi na kyslíkový dluh s Brďanovým hlasem v patách.

Setkání Lezeckého kroužku Prachov 4. října 1997 v Císařské chodbě. Brďan první zprava i se svojí " hlásnou troubou".

Ano, loučím se s přítelem, kamarádem, učitelem sportu i života ing. Jiřím Všetečkou, kterému jsme neřekli jinak než Brďan. A občas také diktátor, to když nás v Císařské chodbě a jindy a jinde svojí mosaznou „hlásnou troubou“ rovnal do řad a zástupů.

A tady a teď jsme si podali ruce na pozdravení. Stejný stisk jako před lety, možná těmi roky slabší. Ale neztratil nic z obsahu přátelství a vyjádření úcty ke skále či hoře, která nás pustila na svůj vrchol. A pod melodiemi písní Až na vrcholky hor, Čechy krásné, Čechy mé, se podivnou ozvěnou Českého ráje odkudsi z horizontu Krkonoš vracela věčná moudrost Epikurových slov: „Účast neprojevujeme přátelům pláčem, nýbrž starostí o ně.“ A o tom každý výstup, i ten náš výstup životem, je a byl.

Prachov - Jehla a Čapka

Ano, mněli jsme, my, mladší, opravdu štěstí, že našimi přáteli byli lidé jako Brďan, Joža Stránský, Hasan a Eman Bosákovi, Jarda Havlík, měli jsme veliké štěstí… Věcí na sport tolik nebylo, nebylo tolik možností jako dnes, ale myslím si, že existovalo mezi námi lidmi daleko větší kamarádství, přátelství a s nimi i s tím málem se každý závod dal vyhrát a každá cesta se zdála kratší. Možná to byl jen stále se opakující pocit mládí, které se chce dotknout obzorů a jít daleko, daleko za ně.

Byli jsme mladí a nepřemýšleli jsme o tom, že závod s časem se vyhrát nedá.

Stáli jsme jeden vedle druhého, podivná řeka lidí, kteří povstáním vzdávali hold jednomu člověku, jednomu životu, jednomu osudu. A najednou mě napadlo, že to je ten okamžik, kdy jméno si nasazuje podobu nesmrtelnosti a začíná žít v mysli živých.

Jdete-li krajem, nemusíte nalézt řeku. Stačí, když najdete oblázek, jako potvrzení, že tu jednou byla. A stačí ho stisknout v dlani. Pak s námi stále je.
S přáteli je to stejné.
Brďane, dík.

Requiem aeternam dona ais (Odpočinutí věčné dej jim…)

Tvůj kamarád